Článek
Nosila jsem ho ráda, ať už jsme šli na společenskou akci, nebo jen tak na večeři. Nikdy by mě nenapadlo, že se právě tenhle kousek stane důvodem rodinného skandálu, na který nikdy nezapomenu.
Ten den k nám přijela tchyně na návštěvu. Normálně to u nás probíhá v poklidu, posedíme, dáme si kávu, probereme, co je nového. Tentokrát ale hned od prvního momentu, co mě uviděla, měla oči jen pro ten řetízek. Neustále ho chválila, ptala se, kde jsem ho koupila, kolik stál, jestli je ze zlata a podobně. Bylo mi to trochu nepříjemné, protože takový typ dotěrných otázek od ní obvykle nepřichází. Odpověděla jsem stručně, že to byl dárek od syna, a snažila se téma stočit jinam. Jenže ona se k tomu pořád vracela. V jednu chvíli jsem dokonce měla pocit, že by si ho snad chtěla i zkusit. V duchu jsem se tomu usmála a nevěnovala tomu větší pozornost.
Celé odpoledne uběhlo v klidu, povídali jsme si, děti si hrály, partner připravil večeři. Tchyně se několikrát ještě zmínila o šperku, ale snažila jsem se to nebrat vážně. Přeci jen, lichotilo mi, že se jí líbí. Po jídle jsme si dali skleničku vína, večer se pomalu chýlil ke konci a já se šla připravit ke spánku. Řetízek jsem si odložila na noční stolek, jako vždycky, když spím. Vůbec jsem nepředpokládala, že by se mohlo stát něco takového.
Ráno jsem se probudila a první, co mi padlo do oka, bylo prázdné místo na stolku. Řetízek byl pryč. Zastavilo se mi srdce a hned jsem začala hledat. Otočila jsem polštáře, koukla pod postel, prošla celý pokoj. Nic. Zmatek a panika rostly. Partner se mě ptal, co se děje, a když jsem mu řekla, že šperk zmizel, byl v šoku stejně jako já. Chvíli jsme doufali, že se jen někam zakutálel, že ho najdeme třeba mezi věcmi. Jenže ani po důkladném pátrání nikde nebyl.
A tehdy se mi v hlavě vybavily všechny ty pohledy a poznámky tchyně z předchozího dne. Ten zájem, ty otázky, ta zvláštní vytrvalost. Napadlo mě, jestli je možné, že by to byla právě ona. Věřte mi, bylo mi strašně nepříjemné na to vůbec pomyslet. Přece jen je to matka mého partnera, babička našich dětí. Ale všechno tomu nasvědčovalo. Když jsem to partnerovi naznačila, zůstal stát jako opařený. Nechtěl tomu uvěřit, ale zároveň věděl, že nic jiného nám nedává smysl.
Rozhodli jsme se, že se jí rovnou zeptáme. Seděla v kuchyni u snídaně, jako by se nic nedělo. Zeptala jsem se přímo, jestli náhodou neviděla můj řetízek. Jen se na mě podívala a pronesla, že určitě někde bude, a ať nehledám viníka tam, kde není. Byla klidná, možná až moc. Partner si všiml, že se jí lehce třesou ruce. Atmosféra v místnosti by se dala krájet. Nakonec jsem to nevydržela a řekla jí na rovinu, že šperk zmizel a že včera celý den nemluvila o ničem jiném.
To, co následovalo, mě úplně odrovnalo. Nejdřív se bránila, vymlouvala, že by nikdy nic takového neudělala. Ale pak, když partner zvýšil hlas a důrazně jí řekl, že pokud má něco u sebe, ať to okamžitě vrátí, vytáhla z kabelky malou krabičku. Bylo to tam. Můj řetízek, úhledně složený. Řekla, že si ho jen chtěla půjčit, že se jí líbí, že si myslela, že si toho nevšimnu. Že to není krádež, jen prý „nevinná půjčka“. V tu chvíli jsem cítila vztek, smutek i obrovské zklamání.
Bylo mi líto, že se něco takového stalo v naší rodině. Partner nevěřícně kroutil hlavou, děti nic nechápaly, ale cítily, že je něco špatně. Já jsem si uvědomila, že důvěra se tímhle nenávratně narušila. Nešlo ani tak o ten šperk, i když měl velkou hodnotu. Šlo o princip, o to, že blízký člověk sáhl po něčem, co mu nepatří, a byl ochoten to skrýt.
Ten den jsme tchyni poslali domů. Od té doby je mezi námi napětí, které se nedá zakrýt. Občas se tváří, že se nic nestalo, ale já už se na ni nikdy nedokážu dívat stejně. V hlavě mi zůstává jediná otázka: když je někdo schopný sáhnout na takovou osobní věc, kam až může zajít příště?
