Článek
Konečně volno, říkal jsem si
Celý život jsem dělal technika. Vstával ve čtyři ráno, jezdil po zakázkách, opravoval, co se dalo. Roky jsem si říkal, že až jednou půjdu do důchodu, nebudu už nikomu nic dělat. Budu jen pěstovat rajčata, sekat trávu, zajedu si na ryby. Měl jsem to spočítané. Klid, rutina, žádné starosti.
Jenže první týdny důchodu uběhly a já zjistil, že ticho má zvláštní zvuk. Ráno jsem si udělal kávu, prošel se po zahradě, zkontroloval záhonky a pak… nic. Zbytek dne ticho. Žádné hovory, žádné termíny, žádní lidé. Najednou mi ta samota začala připadat až příliš dlouhá.
První zaklepání na dveře
Jednoho dne se u mě objevil soused. Starší pán, který bydlí o tři domy dál. Potřeboval spravit plot, prý se mu ulomil pant. Podíval jsem se na to, opravil to během chvíle a myslel si, že tím to skončí. Jenže za pár dní přišla jeho manželka, jestli bych se jí nepodíval na pračku. A pak dcera odnaproti, že se jí nespouští kotel.
Než jsem se nadál, začali se u mě střídali lidé, jak na běžícím pásu. Někdo chtěl spravit elektriku, někdo poradit s mobilem, někdo jen prohodit pár slov, že mu je doma smutno. A tak jsem se ocitl v úplně jiné roli, než jakou jsem plánoval.
Petr, ty tomu rozumíš
Zpočátku jsem měl radost, že si na mě někdo vzpomněl. Lidi mě znali, měli mě rádi, a já měl aspoň pocit, že jsem ještě užitečný. Jenže postupně se to rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů.
Každé ráno mi zvoní telefon, někdo se ptá na radu ohledně elektřiny, někdo chce půjčit nářadí, někdo chce jen probrat, kolik stojí plyn. Když si sednu na lavičku před dům, během deseti minut se u mě zastaví někdo s dotazem.
A tak místo odpočinku trávím důchod jako vesnický poradce. Někdy technický, jindy životní. Když nejsem zrovna u někoho s vrtačkou, řeším přes plot manželské krize nebo rady ohledně dětí.
Ticho? To už neznám
Někdy si říkám, že bych měl říct dost. Že se zavřu doma, vypnu telefon, a prostě nebudu. Jenže když to udělám, dlouho mi to nevydrží. Po pár hodinách se přistihnu, že koukám z okna, jestli někdo nejde. Ten ruch mi vlastně chybí.
Možná jsem si ten klid celý život idealizoval. Myslel jsem si, že samota rovná se svoboda. Ale teď vím, že klid bez lidí není klid, je to prázdno. A tak když ke mně někdo přijde s prosbou, snažím se neodmítat.
Nejlepší pocit je, když někomu pomůžu
Před pár týdny se u mě stavila mladá maminka, kterou znám od dětství. Její dítě rozbilo zásuvku, vyhodilo jim to pojistky a ona nevěděla, co s tím. Zašel jsem, spravil to a když jsem odcházel, kluk mi dal vlastnoručně nakreslený obrázek. Byla to maličkost, ale měl jsem pocit, že tohle je ten opravdový smysl stáří. Být užitečný, i když to nikdo nevyžaduje.
Někdy si připadám unavený, ale zároveň vím, že mě to drží při životě. Díky těm lidem kolem sebe mám pocit, že jsem ještě součástí něčeho. Že na mě záleží.
Zahrádka nakonec přece jen
Na tu zahrádku jsem si nakonec čas našel. Jen je to jiné, než jsem čekal. Občas mi tam někdo pomůže okopat brambory, někdo přinese sazenice, jiný si přijde pro cibuli. Z té mé malé oázy klidu se stalo místo, kde se lidi scházejí, povídají si, smějí se.
A víte co? Možná je to tak lepší. Možná jsem nikdy nepotřeboval být sám, jen mít kolem sebe lidi, kteří mě berou takového, jaký jsem. Důchod měl být klid, ale stal se z něj nový začátek. Trochu hlučný, ale lidský.
