Článek
Že pokud někoho potkáte v letadle směr Hurghada, usměje se na vás, pomůže vám s kufrem a pak vás pozve na drink u bazénu, tak je to jen náhoda. Možná šťastná, možná obyčejná, ale pořád náhoda. Jenže jak se ukázalo, některé věci jsou tak přesné, až z nich člověka mrazí.
S Markem jsme spolu byli něco přes rok. Nebylo to dokonalé, ale bylo to poctivé. Oba po třicítce, oba po nějakém tom rozchodu, oba s představou, že už nehledáme drama, ale klid. On byl ten typ, co si dává na čas, všechno promýšlí, moc toho nenamluví, ale co řekne, to sedí. Já jsem naopak mluvka, co dělá věci po pocitu, někdy bláznivá, ale loajální. Nějak to spolu fungovalo. Dokonce tak, že jsme si řekli, že si dáme společnou dovolenou. Egypt padl spontánně – rychle dostupný, teplo zaručeno, all inclusive, žádné velké přemýšlení. Potřebovali jsme vypnout. A všechno to zpočátku vypadalo jako pohádka.
Hotel byl krásný, moře tyrkysové, barmani milí, jídla hromady. Marek trochu ožil, dokonce tančil u bazénu, což doma neudělal snad nikdy. A já byla spokojená. Poprvé po dlouhé době jsem neměla v hlavě milion věcí. Jenže pak přišel ten večer. Seděli jsme u stolu, pili víno a on najednou ztuhl. Zvedl hlavu a zůstal koukat k baru. Otočila jsem se za ním a tam stála žena. Pěkná, upravená, trochu starší než já. Taky mě zaregistrovala. Usmála se. Ale ne tak, jak se člověk usměje na cizince. Spíš jako někdo, kdo vás zná. A najednou jsem věděla, že je to ona. Ta „bývalá“, o které mi Marek kdysi jen letmo řekl.
Řekl, že byli spolu skoro tři roky, že se to rozpadlo kvůli odlišným představám o budoucnosti, že to bylo náročné. Nezabíhal do detailů a já se neptala. Byla jsem ráda, že má minulost za sebou. Jenže jak jsem tam tak seděla, došlo mi, že on ji rozhodně za sebou nemá. Ještě té noci jsem si všimla, že je nervózní. Že moc nemluví. Že chodí častěji kouřit. A já, místo abych se ho rovnou zeptala, jsem to dusila v sobě. Hrála jsem si na chápavou přítelkyni. Jenže moje intuice mi šeptala, že se něco děje.
Další den jsem ji potkala u snídaně. Sama. Přišla ke mně, podala mi ruku a řekla: „Ahoj, já jsem Katka.“ Nic víc. Ale ten tón byl… zvláštní. Jako by mi chtěla něco naznačit. Ne byla protivná. Naopak – byla milá. A to mě rozhodilo ještě víc. Když je někdo zlý, víte, že si od něj máte držet odstup. Ale když je někdo vlídný, ale přitom víc, než by měl, nevíte, co si s tím počít. Marek dělal, že ji nevidí. Já dělala, že mi to nevadí. A pak přišel večer, kdy jsme se náhodou potkali na baru. Samy dvě. A ona mi řekla jednu větu, která mi zamotala hlavu.
„Já tě vlastně znám už dlouho, víš to?“ Podívala se na mě, jakoby nic. „Z fotek. Z příběhů. Mluvili jsme o tobě. Ještě když jsme spolu byli.“ A mně se v tu chvíli rozklepaly ruce. Protože mi došlo, že to nebyla náhoda. Že mě znala dřív, než jsem poznala jeho. A že možná já byla ten důvod, proč to tehdy skončilo. Ne konkrétně já jako osoba, ale já jako někdo, kdo se tehdy mihl jeho životem – možná na síti, možná v práci, možná úplně jinak. Ale zůstala jsem tam. A ona to věděla. A teď stála přede mnou. Ve stejném hotelu, ve stejné zemi. Náhoda?
Vrátila jsem se na pokoj a všechno mu řekla. Že jsem s ní mluvila. Že mě znala. Že mi to přišlo divné. A on? Mlčel. Dlouho. Pak jen řekl, že ano, že mě kdysi viděl na sociálních sítích, že ho zaujal můj příspěvek, že si mě našel. Že o mně mluvil, protože ho fascinovalo, jak jsem jiná než Katka. A že si to tehdy uvědomil právě díky tomu. Prý to byl impuls, aby z toho vztahu odešel. Takový vnitřní přepínač. A já seděla na posteli a nevěděla, jestli se mám cítit polichocená, nebo zneužitá.
Protože být něčí inspirací je jedna věc. Ale být nevědomou součástí cizího rozchodu je něco jiného. Zvlášť když to člověk zjistí na dovolené, kde měl vypnout a nadechnout se. Tehdy jsem poprvé uvažovala, že se sbalím a odletím domů. Ale zůstala jsem. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Potřebovala jsem si to v sobě srovnat. Promluvit si. Ujasnit, co vlastně chci. A hlavně – pochopit, co mě tolik rozbolelo. Protože realita byla vlastně jednoduchá. On mě neoblafl. Nelhal mi. Jen mi neřekl všechno. A já si to doplnila po svém.
Zbytek dovolené už byl jiný. Ne špatný, ale napjatý. Bavili jsme se o věcech, o kterých jsme mluvili celou dobu jen povrchně. O minulosti. O závazcích. O tom, co znamená, když někdo odejde kvůli někomu jinému, i když ho ten druhý vlastně vůbec nezná. A já pochopila jednu věc: že vzpomínky nejsou problém. Ale tajemství jsou. Že nevadí, že má za sebou vztah. Ale vadí, že mě v tom příběhu zatajil. I když jsem tam dávno figurovala. A že i já jsem měla něco říct dřív – třeba to, že mě občas děsí jeho ticho. Že chci vědět víc, ne míň.
Po návratu domů jsme spolu ještě nějaký čas byli. Snažili jsme se. Ale jako by se mezi námi něco posunulo. Ne rozbilo. Spíš jen přestalo fungovat to tiché spoléhání. To, že nemusíme všechno říkat, protože to nějak víme. Od té chvíle jsme potřebovali všechno vysvětlovat. A to nás unavovalo. Nakonec jsme se rozešli. Klidně, bez hádek. Ale taky bez velkého loučení. Prostě jsme si přestali psát. A přestali chtít, aby to fungovalo.
Dnes už to neřeším. Ale zůstalo ve mně něco, co se těžko popisuje. Ne hořkost. Ne zloba. Spíš takové tiché vědomí, že svět je propojenější, než se zdá. Že někdo o vás může vědět dávno předtím, než vy o něm. A že i nevyslovené může mít váhu. A že někdy to, co považujeme za náhodu, není náhoda vůbec. Jen jsme si toho dřív nevšimli.
