Článek
Kariéra nade vše
Vždycky jsem byla ambiciózní. Chtěla jsem něco dokázat. Zatímco moji spolužáci po škole zakládali rodiny, já měla jasno. Nejdřív kariéra, pak všechno ostatní. V pětadvaceti jsem se dostala na pozici, o které se jiným ani nesnilo. Vedla jsem malý tým, brzy mě povýšili, a než jsem se nadála, měla jsem pod sebou desítky lidí. Cítila jsem se silná, úspěšná, sebevědomá.
Jenže s úspěchem přišla i daň. Dlouhé hodiny, stres, neustálé telefonáty i večer, žádné volno. Když jsem si dovolila být nemocná, měla jsem výčitky. Byla jsem ten typ člověka, který si bere notebook i na dovolenou. Jenže tehdy mi to nepřišlo zvláštní, bylo to přece normální, všichni kolem mě žili stejně.
Úspěch, který bolel
Byla jsem pyšná, že zvládám všechno. Prezentace, projekty, firemní večírky. Kolegové říkali, že jsem motor oddělení. Jenže čím víc jsem makala, tím méně jsem měla energie. Každé ráno jsem vstávala unavená, bolela mě hlava, měla jsem žaludek jako na vodě. Brala jsem to jako daň za úspěch.
Když jsem se konečně odhodlala jít k lékaři, dostala jsem varování. Buď zpomalím, nebo si zničím zdraví. Jenže já neposlechla. Měla jsem přece rozjetý projekt, termíny, odpovědnost. Až jednoho dne jsem cestou do práce zkolabovala. Pamatuju si jen světla sanitky a zvuk sirény.
Tělo se rozhodlo za mě
Diagnóza byla jasná. Vyhoření kombinované s chronickým vyčerpáním a problémy se srdcem. Najednou jsem musela ležet doma. Z člověka, který byl zvyklý mít vše pod kontrolou, se stala troska, která sotva došla do sprchy. Každý den jsem si opakovala, že to přejde, že za pár týdnů budu zpět. Jenže týdny se změnily v měsíce a tělo mi dávalo jasně najevo, že návrat do starého života už není možný.
První měsíce byly peklo. Nemohla jsem se soustředit, nic mě nebavilo, měla jsem pocit, že beze své práce nejsem nic. Když mi někdo volal, že „v práci na mě myslí“, cítila jsem jen hořkost. Uvědomila jsem si, že firma jede dál i beze mě. Že nejsem nenahraditelná, jak jsem si myslela.
Poprvé po letech klid
Po půl roce jsem začala znovu dýchat. Ráno jsem se probouzela bez budíku, chodila na procházky, četla knihy, které jsem roky odkládala. Najednou jsem měla čas na rodiče, na kamarádky, které jsem dřív odháněla s tím, že „nestíhám“. Poprvé po letech jsem se smála z obyčejných věcí.
Jenže ten klid byl i děsivý. Uvědomila jsem si, že jsem celý dospělý život věnovala práci, která mě nakonec zlomila. Že jsem zapomněla, kdo vlastně jsem, když zrovna nepracuju. Že jsem si nikdy nedala šanci žít jinak.
Znovu se naučit žít
Změna nepřišla ze dne na den. Musela jsem se učit odmítat. Říct ne. Přestat brát práci jako důkaz vlastní hodnoty. Začala jsem chodit na terapii, začala sportovat, vařit si, starat se o sebe. A pomalu jsem si našla novou rovnováhu.
Dnes už nepracuju v korporátu. Dělám na poloviční úvazek pro menší firmu a k tomu překládám z domova. Nevydělávám tolik jako dřív, ale mám klid. Mám čas na život, na rodinu, na sebe. A paradoxně se cítím mnohem úspěšnější než tehdy, když jsem běhala po kanceláři v podpatcích.
Lekce, kterou jsem potřebovala
Kdybych tehdy nezkolabovala, asi bych jela dál až na doraz. Možná bych skončila ještě hůř. Tehdy jsem to brala jako tragédii, dnes vím, že to byla největší životní lekce. Tělo mě donutilo zastavit, když už jsem to sama nedokázala.
Naučila jsem se, že kariéra není všechno. Že za email navíc nebo zmeškanou poradu nestojí zdraví. A že když vám svět řekne „zvolni“, není to slabost, je to šance začít znovu, jinak.
