Článek
Připravila proto těsto přesně podle zápisu, nic neměnila a několikrát dokonce kontrolovala množství jednotlivých surovin, aby se receptu držela do posledního gramu. Když hotový dort položila na stůl, několik příbuzných okamžitě poznamenalo, že vypadá přesně jako ten babiččin.
První kousky rychle zmizely z talířů a Jana spokojeně sledovala, jak ostatní chválí známou chuť. Jen její strýc Karel po prvním soustu zpozorněl. Chvíli nic neříkal, potom se na Janu podíval a zeptal se jí, jestli opravdu postupovala přesně podle babiččina receptu. Jana přikývla a ukázala mu dokonce původní papírek. Strýc se začal smát.
Ne proto, že by dort nebyl dobrý. Právě naopak. Chutnal přesně tak, jak si ho pamatoval. „V tu chvíli jsem vůbec nechápala, čemu se směje. Myslela jsem, že jsem něco pokazila a on je jediný, kdo si toho všiml,“ vzpomíná Jana. Karel si však recept přečetl znovu a ukázal na jeden z řádků, který celé rodině po léta připadal naprosto samozřejmý.
Šlo o množství prášku do pečiva. V receptu stálo, že se mají použít dva celé sáčky, přestože na dané množství mouky by podle běžného postupu stačil jeden. Právě proto měl dort vždy trochu zvláštní, lehce nahořklou dochuť, kterou všichni od dětství považovali za charakteristickou součást babiččina receptu.
Strýc si ale jako jediný pamatoval, jak chyba vznikla. Když byl ještě mladý, jednou babičce při pečení pomáhal a všiml si, že omylem vysypala do mísy druhý sáček. Dort už nechtěla vyhodit, a protože rodině nakonec chutnal, příště použila stejné množství znovu. Později si ho tak zapsala i do svého sešitu.
Janu nejvíc překvapilo, že nikdo z rodiny o této drobnosti nevěděl. Po celá desetiletí se recept opisoval, předával dál a nikdo nepřemýšlel nad tím, proč právě tento dort chutná trochu jinak než podobné moučníky. „Najednou mi došlo, že jsem se tolik soustředila na to, abych recept neporušila, až mě ani nenapadlo přemýšlet, jestli všechno, co je na papíře, opravdu dává smysl,“ říká Jana.
Strýc jí zároveň prozradil, že babička o chybě dobře věděla. Později se jí dokonce několikrát pokusila zbavit a dala do těsta jen jeden sáček. Rodina si ale pokaždé stěžovala, že dort už nechutná tak jako dřív, a tak se nakonec vrátila ke své původní chybě.
Od té oslavy Jana recept nezměnila. Když dort peče dnes, stále do něj dává dva sáčky prášku do pečiva, přestože už dobře ví, že by tam správně být neměly. „Mohla bych ho připravit lépe, ale pak by to už nebyl babiččin dort. Teď mi připadá ještě hezčí, že rodinná tradice vlastně vznikla úplnou náhodou,“ uzavírá.
Zažloutlý recept proto zůstal přesně takový, jaký byl. Jen Jana k němu tužkou připsala krátkou poznámku, aby jednou další generace věděla, že tentokrát nejde o překlep, ale o chybu, kterou se rodina rozhodla zachovat.
