Článek
Odjížděla jsem s pocitem, že potřebuju být chvíli sama. Bez plánů, bez vysvětlování, bez nutnosti být pro někoho dostupná. Jeseníky mi přišly jako ideální volba. Nejsou přecpané, nejsou okázalé a člověk tam má pocit, že se může na chvíli ztratit, aniž by zmizel úplně. První den vyšel přesně tak, jak jsem si ho vysnila. Dlouhá procházka, studený vzduch, termoska s čajem a ticho, které nebylo nepříjemné, ale uklidňující. Poprvé po dlouhé době jsem neměla potřebu pořád něco řešit.
Druhý den dopoledne jsem si sedla do malé horské kavárny. Dřevo, staré fotografie na stěnách a pár lidí, kteří se spíš schovali před zimou než že by přišli za kávou. Vybrala jsem si stůl u okna, objednala si polévku a vytáhla knížku, kterou jsem si vezla s tím, že ji možná ani neotevřu. V tu chvíli jsem měla pocit, že přesně tohle jsem potřebovala. Být sama mezi cizími lidmi a nikoho nezajímat.
Pak se ale ke mně někdo postavil. Starší muž, kolem sedmdesátky, s čepicí v ruce. Zeptal se, jestli je volno. Rozhlédla jsem se kolem, pár míst tam bylo, ale přesto jsem automaticky přikývla. Řekla jsem ano dřív, než jsem si stihla uvědomit, že jsem vlastně chtěla být sama. Přisedl si, položil si hůl k židli a chvíli bylo ticho. Takové to ticho, které ještě není nepříjemné, ale už v něm cítíte, že dlouho nevydrží.
Začal nenápadně. O počasí, o tom, že letos je sněhu méně než dřív. Přikyvovala jsem, odpovídala jednoslovně a v duchu doufala, že se konverzace sama rozpustí. Jenže nerozpustila. Naopak se rozjela. Vyprávěl, že do Jeseníků jezdí už desítky let, že tu s manželkou měli své místo, kam se vraceli každý rok. Říkal to klidně, bez patosu, skoro jako by mluvil o něčem samozřejmém. A pak jen tak mezi větami dodal, že manželka už pět let nežije.
Najednou jsem přestala sledovat text v knížce. Zavřela jsem ji a poslouchala. Ne proto, že bych musela, ale proto, že to najednou nešlo jinak. Vyprávěl o tom, jak sem jezdí dál, i když už sám. Že mu to připadá důležité. Že kdyby přestal jezdit, jako by přestal i vzpomínat. Mluvil o drobnostech. O lavičce, na které si vždycky dávali svačinu. O cestě, kterou už dneska sotva vyjde, ale stejně se o to občas pokusí. Bylo zvláštní, jak přirozeně mi cizí člověk vyprávěl věci, které bych čekala spíš od někoho blízkého.
V jednu chvíli se odmlčel a podíval se z okna. Chvíli jsme jen seděli a poslouchali hlasy ostatních lidí v kavárně. Pak se ke mně otočil a zeptal se, jestli jsem tady sama. Přikývla jsem. Usmál se a řekl, že je to dobře. Že člověk by měl občas být sám, aby si mohl srovnat, co vlastně cítí. Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekala. Přesně kvůli tomu jsem přece odjela. A najednou mi to říkal někdo, kdo mě vůbec neznal.
Mluvili jsme spolu asi půl hodiny. O cestování, o stáří, o tom, jak se člověk učí být sám, i když to nikdy neplánoval. Neptal se mě na osobní věci, netlačil na odpovědi. Spíš jen sdílel. A já si uvědomila, že mi to vlastně nevadí. Že ten klid, pro který jsem přijela, se neztratil. Jen se proměnil. Nebyl to klid ticha, ale klid obyčejného lidského setkání.
Když dojedl, zvedl se, popřál mi hezký pobyt a odešel. Bez velkých gest, bez výměny kontaktů, bez slibu, že se ještě někdy uvidíme. Zůstala jsem sedět u stolu sama, s polévkou, která už dávno vystydla, a s pocitem, že se něco nenápadně posunulo. Ne v mém životě, ale ve mně. Najednou mi došlo, že samota není jen o tom být fyzicky sám. Je i o tom, koho k sobě na chvíli pustíme.
Zbytek víkendu proběhl v tichu, jaké jsem si původně představovala. Procházky, les, večery s čajem a myšlenkami. Ale ten rozhovor se mi pořád vracel. Ne jako něco těžkého, spíš jako připomínka. Že každý si nese něco, co není vidět. Že lidé, kolem kterých denně procházíme, mají své lavičky, své ztráty, své důvody, proč se někam vracejí.
Když jsem v neděli odjížděla domů, neměla jsem pocit, že bych si víkend „zkazila“ tím, že jsem nebyla celou dobu sama. Naopak. Uvědomila jsem si, že klid někdy nepřichází v podobě ticha, ale v podobě krátkého rozhovoru, který nás zastaví a donutí na chvíli zpomalit. A že i cizí senior v horské kavárně může být přesně tím, koho jsme v tu chvíli potřebovali potkat. Ne víc. Ne míň. Přesně tehdy.
