Článek
Myslela jsem si, že ji znám. Byla to ta kamarádka, která mi psala, když mi nebylo dobře, a která mě ujišťovala, že se mnou stojí, i když se ostatní otočí zády. Když jsem řešila složité období v práci i v osobním životě, byla to právě ona, komu jsem se svěřovala. Věřila jsem jí bez zbytku, protože působila upřímně a vždycky dokázala říct přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala slyšet.
Nikdy mě nenapadlo pochybovat. Přátelství jsem brala jako něco samozřejmého, něco, co se neprověřuje a netestuje. O to víc mě překvapilo, jak snadno se tahle jistota může rozpadnout. Stačilo málo a iluze se změnila v ticho, které najednou bolelo víc než jakákoli hádka.
Pravda, kterou jsem neměla slyšet
Ten den byl úplně obyčejný. Náhodné setkání, náhodná situace, náhodná slova, která jsem zaslechla dřív, než jsem si uvědomila, že poslouchám něco, co poslouchat nemám. Slyšela jsem své jméno. A pak věty, které se mnou neměly nic společného s podporou, pochopením ani přátelstvím.
Mluvila o mně způsobem, který byl chladný a shazující. Zlehčovala moje problémy, dělala ze mě někoho slabého a neschopného. V tu chvíli jsem stála jako přikovaná a nebyla schopná se pohnout. Nešlo jen o to, co říkala, ale o lehkost, s jakou to říkala. Jako by mluvila o někom cizím, ne o člověku, kterému ještě včera psala, že je tu pro něj kdykoli.
Bolest, která otevřela oči
První přišel vztek. Pak stud. A nakonec zvláštní prázdno. Uvědomila jsem si, jak moc jsem se snažila být dobrá kamarádka, jak často jsem potlačovala vlastní pocity, jen abych byla pochopená. Najednou mi došlo, že jsem si zvykla omlouvat věci, které omluvu neměly.
Nejtěžší nebylo přijmout to, že o mně mluvila za mými zády. Nejtěžší bylo přiznat si, že signály tam byly už dávno. Drobné poznámky, lehká ironie, chvíle, kdy mě spíš srovnávala s ostatními, než aby mě podpořila. Já jsem je ale přehlížela, protože jsem nechtěla přijít o pocit, že mám vedle sebe někoho blízkého.
Ztráta, která se změnila v úlevu
Když jsem se s ní později přestala vídat, cítila jsem nejprve smutek. Přátelství se přece neodkládají snadno. Postupně se ale smutek začal měnit v klid. Uvědomila jsem si, kolik energie mě stálo být v tom vztahu stále o krok opatrnější, stále méně sama sebou.
Najednou jsem nemusela nic vysvětlovat ani obhajovat. Nemusela jsem přemýšlet, jestli to, co řeknu, nebude později použito proti mně. Ticho, které po ní zůstalo, nebylo prázdné. Bylo osvobozující. A s tím přišlo i něco, co jsem dlouho necítila. Respekt k sobě samé.
Pochopení vlastní hodnoty
Dnes už vím, že skutečné přátelství se nepozná podle slov, ale podle činů. Podpora neznamená souhlas za každou cenu, ale upřímnost a respekt i v nepřítomnosti. Pokud někdo dokáže mluvit o vás jinak, než jak s vámi mluví do očí, není to člověk, který by měl mít přístup k vašim slabostem.
Ztratit kamarádku bolelo. Ale ještě víc by bolelo zůstat a dál si namlouvat, že tohle je v pořádku. Díky téhle zkušenosti dnes vím, že moje hodnota nezávisí na tom, kdo při mně stojí nahlas, ale na tom, kdo mě respektuje i ve chvíli, kdy tam nejsem. A to je poznání, které mi už nikdo nevezme.
