Článek
Vždycky jsme si říkaly, že Vánoce jsou o blízkosti, ne o dárcích. Každý rok jsme si našly čas, abychom se viděly – i kdyby to bylo jen na půlhodinovou procházku s kelímkem svařáku v ruce. Tentokrát jsme si slíbily, že přijde na Štědrý den. Měla jsem připravený balíček, napečené perníčky, nachystaný čaj s pomerančem a skořicí. Jen my dvě, bez shonu a bez přetvářky. Ale tři dny předem mi napsala, že nedorazí.
Nejdřív jsem si myslela, že je nemocná nebo že jí něco vážného do toho skočilo. V odpovědi ale stálo, že se rozhodla letos trávit Štědrý den sama. Prý si potřebuje odpočinout od lidí, od rodiny, od všech očekávání. Že ji tenhle sváteční cirkus spíš vyčerpává než těší. A že se mnou to samozřejmě nesouvisí. Ale přesto nepřijde.
Seděla jsem chvíli mlčky s mobilem v ruce. Na jednu stranu jsem chápala, že si chce odpočinout, že toho má možná letos opravdu dost. Ale na druhou stranu jsem cítila bodnutí. Ne kvůli zrušené návštěvě, ale kvůli tomu, že mi to neřekla dřív. Že jsme si celý prosinec psaly o tom, jak se těší, a najednou z toho nic není. Že se rozhodla být sama, místo aby byla se mnou – jedním z mála lidí, u kterých by opravdu nemusela nic hrát.
Nechtěla jsem jí to vyčítat. Napsala jsem jí, že to chápu, ale že mě to mrzí. Odpověděla mi až za dva dny, na Štědrý večer. Napsala, že zapnula televizi a dívala se na Popelku, ale že se cítila prázdně. A že teď si uvědomuje, že možná udělala chybu.
Nepřesvědčovala jsem ji, aby přišla. Nechala jsem to být. Ale někde uvnitř mě tenhle malý vánoční zlom pořád trochu bolí. Možná právě proto, že to byla blízká osoba, od které čekáš, že zrovna ona nebude potřebovat odpočívat od tebe. Že spolu tyhle svátky ustojíte, ať už jsou jakékoli.
Od té doby si na Vánoce dávám menší očekávání. A když někdo řekne, že se staví, neberu to jako jistotu. Ne z hořkosti, ale z pochopení. Protože někdy lidé potřebují být sami, i když tím zklamou ty, kteří je mají nejradši.
