Článek
Den, který nikdy nekončí
Vstávám v půl šesté, i když bych nejraději spala aspoň o hodinu déle. Dcerka se vzbudí hned po mně, sotva slyší, že se hýbu. Chvilku si hrajeme, pak jí dám snídani, obléknu ji, zabalím věci do školky a snažím se u toho vypít studenou kávu.
V sedm ji vedu do školky. Každé ráno to trvá skoro půl hodiny, protože chce jít sama, pak ne, pak chce jít zas sama, a když už jsme skoro tam, začne brečet, že nechce. A já vím, že ji tam nechávám s těžkým srdcem, ale musím. Potřebuju do práce.
Já bych dítě do školky nedala
Ten den jsme se s kamarádkou potkaly po dlouhé době. Má syna, o dva roky mladšího než moje dcera. Sedly jsme si na kávu a ona jen tak mezi řečí prohodila, že nechápe, jak můžu malou dávat do školky. Že by to nikdy neudělala, protože prý by měla pocit, že se o dítě nestará.
Na chvíli jsem oněměla. Ne proto, že by mě chtěla urazit, ale protože jsem pochopila, jak moc se naše světy změnily. Ona je na rodičovské, může si to dovolit. Její partner vydělává dost na to, aby byla doma. Já ne. A i kdybych mohla, nevím, jestli bych chtěla. Mám ráda svou práci, potřebuju ji nejen kvůli penězům, ale i kvůli sobě.
Život mezi tabulkami a plyšáky
V práci jsem od osmi do půl čtvrté. Než se dostanu zpět ke školce, je skoro pět. Doma vaření, úklid, praní, a do toho dítě, které chce moji pozornost, mou energii, mou trpělivost. Když si konečně sedne k pohádce, otevřu notebook a dodělávám, co jsem přes den nestihla.
Někdy se přistihnu, že celý den s ní promluvím jen pár vět. A pak mám výčitky, že nejsem dost dobrá máma. Jenže když jsem doma, mám výčitky, že zanedbávám práci. Ať dělám cokoliv, vždycky mám pocit, že to není správně.
Na hraně sil
Někdy večer brečím. Ne proto, že bych něco nezvládla, ale protože už nemám sílu. Tělo jede na autopilota, hlava na tisíc otáček. A stejně vstanu další ráno a jedu znovu. Kvůli ní. Chci, aby měla všechno, co potřebuje, a aby jednou viděla, že máma se snažila.
Když jsem to kamarádce vyprávěla, ztichla. Ne že by nevěděla, co říct, ale asi poprvé pochopila, že to, co vypadá jako „odložení dítěte“, je někdy jediná možnost, jak vůbec přežít. Jak zajistit rodině střechu nad hlavou, obědy ve školce, zimní boty a klidné večery bez hádek o peníze.
Neodsuzuj, dokud neznáš celý příběh
Nemám nic proti ženám, které si mohou dovolit být doma déle. Každá volí cestu, která jí dává smysl. Ale když slyším, že prý dělám něco špatně, protože chci pracovat, bolí to. Nevidí, jak ráno bojuju s časem, jak si vyčítám, že jsem na dceru zvýšila hlas, jak se snažím být všechno najednou.
Každá matka si nese svůj příběh. A není fér porovnávat, kdo je lepší, kdo dává víc lásky, kdo tráví víc času s dítětem. Láska se neměří počtem hodin, ale tím, jak moc pro dítě chcete být přítomní i když to znamená vstávat v noci, vařit ve spěchu, pracovat unavená a stejně se na něj večer usmát.
Konečně ticho
Když jsem dopila kávu, kamarádka mě pohladila po ruce a řekla jen, že mě obdivuje. Že by to sama asi nezvládla. A já se jen pousmála. Protože pravda je, že to nezvládám ani já. Jen se o to snažím každý den znovu.
Někdy mám pocit, že celý svět hodnotí, jak moc dobrá máma jsem, podle toho, jestli sedím doma nebo běžím do práce. Ale já vím, že moje dcera mě miluje, i když jí ráno nestihnu zaplést copánek. A že všechno to úsilí, které do života dávám, dělám pro ni.
A možná právě to ze mě dělá mámu, jakou potřebuje.
