Článek
Zprvu jsem myslela, že si mě s někým spletl
Je mi třiapadesát let, jsem rozvedená a mám dospělou dceru, která už bydlí sama. Seznamování přes internet jsem nikdy moc nevyhledávala. Neodsuzuji lidi, kteří to tak dělají, jen mi není příjemné vystavovat veřejně své fotografie a povídat si s úplně cizími muži. Moje kamarádka Dita to měla jinak. Po rozchodu s dlouholetým partnerem několikrát zkoušela různé seznamky, ale pokaždé se po pár týdnech rozčílila a profil zrušila. Tvrdila, že většina mužů neodpovídá tomu, co o sobě napíše, a že se člověk v našem věku snadno spálí.
Jednoho úterního odpoledne jsem se zastavila v menším obchodě pro pečivo a zeleninu. Když jsem stála u regálu, oslovil mě muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Usmíval se a zeptal se, jestli už jsem se rozhodla, kdy pojedu na ten slíbený výlet. Vysvětlila jsem mu, že si mě nejspíš spletl s někým jiným. On ale vyslovil jméno Martina a poznamenal, že mě poznal podle fotografie.
Řekla jsem mu, že se tak nejmenuji, a chtěla odejít. V tu chvíli začal být sám nejistý. Vytáhl telefon a ukázal mi profil ze seznamky, kde si s nějakou Martinou několik týdnů psal. Na první fotografii jsem byla já, vyfocená u moře během společné dovolené s Ditou. Poznala jsem své zelené šaty, sluneční brýle i zábradlí hotelové terasy. Jen jsem nechápala, jak se moje fotografie dostala na cizí profil.
Na profilu nebyla jen moje tvář
Muž se mi začal omlouvat a vysvětloval, že ho žena z fotografie pozvala na kávu, ale pak dvakrát na poslední chvíli schůzku zrušila. Prý si s ní psal o knihách, cestování a dokonce o tom, že má ráda staré filmy. Znělo mi to povědomě, protože přesně o podobných věcech jsme se často bavily s Ditou. Poprosila jsem ho, jestli si mohu profil ještě jednou prohlédnout. Jméno bylo vymyšlené, věk o několik let nižší než můj a místo bydliště odpovídalo sousednímu městu.
V popisu ale byly některé moje záliby a dokonce věta o tom, že nesnáším hlučné restaurace. Připadala jsem si zvláštně. Někdo si vypůjčil nejen můj obličej, ale také útržky mého života. Muži jsem řekla, že s profilem nemám nic společného, a požádala ho, aby ho nahlásil jako falešný. Potom jsem šla domů, ale ještě cestou jsem zavolala Ditě.
Nejdřív tvrdila, že neví, o čem mluvím. Když jsem jí popsala fotografii z naší dovolené, na chvíli ztichla. Nakonec přiznala, že profil založila ona. Řekla, že se bála dát na internet svou vlastní fotografii, protože pracuje v menším městě a nechtěla, aby ji tam někdo poznal. Moje fotka se jí prý líbila a myslela si, že ji použije jen na pár dní, než se odhodlá vložit vlastní.
Jenže pak jí začali psát muži a ona se bála profil měnit. Zeptala jsem se, jak ji vůbec napadlo, že je v pořádku posílat cizím lidem můj obličej a vystupovat pod cizím jménem. Odpověděla, že žádnému muži nic neslíbila a že s nikým neměla v úmyslu jít na schůzku. To mě rozčílilo ještě víc. Vždyť jeden z těch mužů mě právě oslovil mezi regály v obchodě a byl přesvědčený, že mě zná.
Dita se snažila vysvětlovat, že ji její poslední vztah hodně poznamenal a že měla strach z odmítnutí. Když na seznamce vystupovala pod mojí fotografií, připadala si prý odvážnější. Nemusela řešit, jestli na ní někdo pozná vrásky nebo jestli vypadá dost zajímavě. Poslouchala jsem ji a bylo mi líto, že o sobě takhle přemýšlí.
Současně jsem ale nedokázala přehlédnout, že mě kvůli vlastní nejistotě vystavila nepříjemné situaci. Nevěděla jsem, komu všemu psala, co o sobě uváděla a jestli si někdo fotografie neuložil. Když jsem jí to řekla, poprvé přestala mluvit o svém strachu a zeptala se, co by měla udělat, aby to napravila. Požádala jsem ji, aby profil okamžitě zrušila a nikde už moje snímky nepoužívala.
Omluva neznamená, že se hned vrátí důvěra
Dita mi večer poslala potvrzení, že profil odstranila, a omluvila se. Ještě se mi několik dní ozývala a opakovala, že by mě nikdy nechtěla ohrozit. Věřím jí, že nepočítala s tím, že mě někdo podle fotografie pozná. Jenže právě v tom je celý problém. Myslela pouze na to, co se může stát jí, a vůbec ji nenapadlo, že její rozhodnutí může zasáhnout někoho jiného.
Muž z obchodu se zachoval slušně a nic dalšího se nestalo, ale klidně mě mohl oslovit někdo mnohem nepříjemnější. A já bych vůbec netušila, co o mně údajně ví. Několik společných fotografií jsem proto z veřejného alba odstranila a u ostatních si upravila nastavení soukromí. Ne proto, že bych se před Ditou chtěla skrývat, ale protože už nechci přemýšlet, kde všude může můj obličej skončit.
Po dvou týdnech jsme spolu šly na kávu. Dita mi řekla, že ji její chování mrzí a že si uvědomuje, jak ponižující to pro mě muselo být. Poprvé také přiznala, že se za svůj vzhled styděla natolik, že se bála ukázat skutečnou fotografii. Řekla jsem jí, že se mi zdá mnohem smutnější, když člověk sám sebe považuje za někoho, koho by nikdo nechtěl poznat, než když se mu nepovede několik schůzek.
Dál se přátelíme, jen už mezi námi není úplně stejná bezstarostnost. Někdy totiž člověka nejvíc nezraní cizí lidé na internetu, ale někdo, komu bez váhání posílal fotografie z vlastního života. Kamarádce bych pomohla s hledáním partnera. Nikdy bych ale nesouhlasila s tím, aby mě při tom nechala vystupovat místo sebe.
Zdroj: autorský text





