Článek
Když si ke mně Míša přišla na pár dní odpočinout, brala jsem to jako samozřejmost. Byla vyčerpaná z rozchodu a já byla ráda, že jí můžu poskytnout klid. Vzala jsem si dovolenou, uklidila pokoj pro hosty a připravila jí místo, kde si může dát dohromady hlavu. V tu chvíli by mě ani nenapadlo kontrolovat věci, které mám doma. Působila zraněně a já jsem ji chtěla podržet, ne podezírat.
První dny byly úplně v pohodě. Společné snídaně, večerní čaje, dlouhé povídání. Kdykoli jsem šla do práce, uklidňovala mě její věta, že se mnou je jako doma a že by si v životě nedovolila ani sáhnout na něco, co jí nepatří. Tím spíš mě braly rozčilené pocity jako něco nepatřičného, když jsem si po pár dnech všimla, že mi v koupelně chybí drahý parfém, který jsem dostala k narozeninám. Nechtěla jsem ji hned podezírat a přesvědčovala sama sebe, že jsem ho pravděpodobně někam založila.
První podezření se rozplynulo i zůstalo
Jenomže ten parfém byl jen začátek. O den později jsem marně hledala oblíbený náramek po babičce. Ten, který nikdy neodkládám a který pro mě má víc hodnoty než všechny šperky dohromady. Zastavila jsem se uprostřed obýváku a měla pocit, jako by mi pod nohy někdo hodil kámen. Nešlo jen o věc samotnou, ale o pocit narušené důvěry. Přesto jsem to ještě jednou přehodila přes hlavu a sama sobě namluvila, že si náramek musím najít.
Jenže uvnitř mě začala hlodat malá pochybnost. Nechtěla jsem jí ublížit a nechala si své podezření pro sebe. Když jsem se Míši mezi řečí zeptala, jestli náhodou náramek neviděla, zasmála se, jako by to byla ta nejabsurdnější představa na světě. Ujistila mě, že by se v životě ničeho nedotkla. A já jsem jí chtěla věřit. Vždyť to byla moje kamarádka, člověk, kterého znám skoro dvacet let.
Fotka, která změnila všechno
Jenže odpoledne jsem na mobilu našla upozornění z domácí kamery na chodbě. Dostávám je pravidelně, ale většinou je ignoruju. Tentokrát jsem otevřela náhled a zůstala stát bez hnutí. Míša stála před mojí skříní v předsíni, rozepínala ji a chvíli v ní něco hledala. Na další fotce si do kapsy bundy strčila malou krabičku, které jsem okamžitě poznala. Byl to náramek od babičky.
Chvíli jsem si jen opakovala, že to není možné. Hledala jsem jiné vysvětlení, snažila se sama sebe přesvědčit, že kameru určitě zmátl úhel nebo světlo. Jenže fotky byly jasné. A s každou další, kterou jsem si prohlížela, jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Byla to směs vzteku, lítosti a zklamání. Nikdy by mě nenapadlo, že člověk, kterému jsem bez váhání otevřela dveře, mi sáhne na něco tak osobního.
Rozhovor, který nebyl o vysvětlení, ale o konci
Když přišla domů, sedla jsem si naproti ní a položila před ni telefon s fotkami. Nezapírala. Jen klidně řekla, že to byl výkyv, že má potíže, že je psychicky na dně a chtěla mít něco, co jí bude mě připomínat. Slyšela jsem ten monolog, ale nesedělo mi vůbec nic. Věci se neztrácely proto, že by byla nešťastná. Prostě to udělala, protože mohla.
Nechtěla jsem křičet. Jen jsem ji poprosila, aby odešla. Odevzdala mi náramek i parfém a odešla bez odporu. Zavřela jsem za ní dveře a poprvé za celou dobu jsem se rozbrečela. Ne proto, že by mi chyběly věci. Ale proto, že mi vzala jistotu, která tvoří základ přátelství. Dodnes přemýšlím, co ji k tomu vedlo. Možná peníze, možná jen pocit, že se jí nic nestane. Jediné, co vím jistě, je, že důvěra nestačí vždycky. A že někdy je bolestivější ztratit člověka, než cokoliv materiálního, co si odnesl s sebou.
