Článek
Tvrdila, že by jí omezovaly, a hlavně, že jsou příliš drahé. Vždycky, když jsme se o tom bavily, smála se a říkala, že by radši investovala do sebe. Každý má svůj pohled na svět. Jenže čím dál častěji jsem od ní slyšela poznámky o tom, kolik mě děti musí stát a jak si kvůli nim vlastně nic neužiju. Tvrdila, že s nimi musí být strašný stres a že celý život obětuju jen pro jiné. Nikdy jsem se s ní o tom nehádala, protože jsem nechtěla kazit přátelství. Ale jednoho dne se stalo něco, co mi otevřelo oči.
Začala žít pro psa
Když si pořídila štěně, byla z něj úplně nadšená. Sdílela fotky, videa, kupovala hračky, pelíšky, oblečky. Každý den mluvila jen o něm. Byl roztomilý, to nepopírám, ale začalo mi být jasné, že z jejího života se stala jedna velká psí rutina. Ráno vstávala kvůli venčení, odpoledne chodila do psího salónu, večer trávila čas v parku s ostatními „psími rodiči“.
Když jsme se po delší době sešly na kávě, chtěla jsem slyšet, jak se jí daří. Ale místo vyprávění o práci nebo o sobě začala mluvit o tom, kolik utratila za psa. Měla speciální krmivo, vitamíny, masáže, dokonce i psí fyzioterapii. Seděla přede mnou, popíjela cappuccino a v klidu řekla, že její měsíční náklady na psa jsou kolem osmi tisíc. Myslela jsem, že jsem přeslechla.
Kolik stojí láska
Začala jsem si to v duchu počítat. Osm tisíc za psa, každý měsíc. To je víc, než kolik utratím za oblečení a kroužky pro obě děti dohromady. Když jsem se jí zeptala, jestli jí to nepřijde přehnané, řekla, že ne. Prý jí ten pes dává víc než většina lidí. Že s ním má klid, radost a že si ho rozmazluje, protože si to může dovolit.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že každý z nás má svůj způsob, jak naplnit život. Ona si zvolila psa, já rodinu. Ale když se na mě dřív dívala svrchu, že prý utrácím za děti, připadalo mi to najednou absurdní. Měla jsem chuť jí říct, že mateřství není o penězích, ale o vztazích, které penězi zaplatit nejde. Jenže jsem mlčela. Nechtěla jsem působit, že ji poučuji.
Ztráta rovnováhy
Postupem času se z ní stala úplně jiná žena. Každý výlet, každé rozhodnutí, všechno se točilo kolem psa. Nešla nikam, kde by ho nemohla vzít, a odmítala pozvání, protože „by to pejskovi bylo líto“. Najednou jsme si už neměly moc co říct. Když jsem mluvila o dětech, tvářila se otráveně. Když mluvila ona o svém psovi, měla jsem pocit, že mluvím s někým, kdo se úplně uzavřel do vlastního světa.
Jednoho dne jsem se s ní znovu setkala v obchodě. Kupovala novou bundu pro psa za dva tisíce a pyšně mi ji ukazovala. Usmívala jsem se, ale uvnitř jsem cítila smutek. Ne proto, že má psa, ale proto, že jsme si přestaly rozumět. Naše cesty se rozešly, i když jsme si to nikdy nahlas neřekly.
Možná jsem to pochopila pozdě
Dnes už vím, že lidé si hledají lásku různými způsoby. Někdo v dětech, někdo v zvířatech, někdo sám v sobě. Jen mě mrzí, že z přátelství, které bývalo opravdové, se stalo něco povrchního. Kdykoliv vidím její fotky na Instagramu, jak objímá svého psa a píše o tom, že „rodina nejsou krevní vazby, ale duše, které si vybereme“, pousměju se. Možná má pravdu. Ale já mám doma dvě malé duše, které mě obejmou, i když nic nesdílím. A to je pro mě víc než všechno psí krmivo světa.
