Článek
Když mi holky napsaly, jestli nechci jet s nimi na chalupu, dlouho jsem váhala. Poslední týdny jsem byla unavená takovým tím způsobem, kdy vám nestačí jedna noc spánku, aby to zmizelo. Ale zároveň jsem si říkala, že změna prostředí by mi mohla prospět. Tak jsem si sbalila pár věcí, ani jsem to moc neplánovala, a v pátek odpoledne jsme vyrazily.
Byla to ta klasická jízda, kdy si každá otevře plechovku se sladkým pitím, v autě hraje hudba z devadesátek a vzduch je plný smíchu. Připadala jsem si mladší, lehčí, jako kdybych na chvíli odhodila všechno, co mě poslední dobou tížilo. Jenže i tak jsem měla někde vzadu v hlavě pocit, že bych se nejradši propadla do postele a nevylézala několik dní.
Na chalupě to vonělo dřevem a teplem. Měly jsme štěstí na počasí, obloha byla jasná a vzduch studený akorát tak, aby se nám chtělo sedět pod dekou. Dlouho jsme jen vařily večeři, pouštěly si staré písničky a povídaly o věcech, které se nám honily hlavou. Všechno bylo příjemné, přirozené. Jako návrat k tomu, co jsme kdysi mívaly samozřejmě.
Večer se začal lámat, když jsme si sedly na terasu. Jedna z holek nalila láhev vína do skleniček, druhá zapálila svíčku a já jsem si připadala zvláštně bezpečně. Možná až moc. A možná i kvůli tomu jsem si nevšimla, jak se jejich pohledy začaly občas míjet, jako by o něčem přemýšlely.
Chvíli jsme řešily práci, vztahy, plány na léto. Jenže pak přišla otázka, kterou jsem vůbec nečekala. Zeptaly se mě, jak se mám doopravdy.
Překvapilo mě to, protože ta otázka nebyla jen tak. Nečekaly jednoduchou odpověď. Dívaly se na mě tak, jako kdyby mě prohlížely skrz všechny vrstvy, které jsem na sebe poslední měsíce navrstvila. A já jsem najednou nevěděla, co říct. Automaticky jsem sáhla po té své větě, kterou používám už roky. Mám se dobře. Jenže než jsem ji stihla říct, one mě zastavily.
Prý už nějaký čas vidí, že to není pravda. Že se směju jinak než dřív, že jsem často unavená, odpojená, že přestávám mluvit o věcech, které mě baví. A že když se ptají, uhýbám. Jako bych nevěděla, jak se odpovídá na otázky, které míří na duši.
Chvíli jsem jen seděla a nechápala. Nikdo mi to takhle napřímo neřekl. Sama jsem věděla, že něco není v pořádku, ale neuměla jsem si to přiznat. Poslední měsíce jsem se cítila prázdně, ale říkala jsem si, že je to normální. Že takhle žijí všichni. Unavení, vyčerpaní, bez energie, ale pořád nějak fungující.
Jenže ony pokračovaly. Řekly mi, že mají pocit, že se snažím být v pořádku jen proto, aby mě nikdo neotravoval otázkami. A že jsem tak moc zvyklá na roli té silné, že už mě ani nenapadne zavolat, když je mi těžko.
Najednou jsem měla pocit, že jsem průhledná. Jako by viděly i věci, které jsem si nedovolila pojmenovat ani sama sobě. A právě proto mě to tak zasáhlo. Nevyčítaly mi nic. Jen mi říkaly věci, které mi v hlavě ležely dávno, jen jsem se bála je vyslovit nahlas.
Když se mě zeptaly, proč jsem jim nic neřekla, vypadlo ze mě jen to, že jsem nechtěla být na obtíž. Že jsem měla pocit, že moje problémy jsou malé, nedůležité. Že když se budu svěřovat, budu slabá.
Holky se rozesmály. Takovým tím pobaveným, láskyplným smíchem, co vás obejme. A jedna z nich řekla, že jestli je přátelství k něčemu, tak právě k tomu, aby člověk nemusel všechno zvládat sám. Že každý má právo občas sedět na zemi a nevědět, co bude. A že být slabá není selhání.
V tu chvíli jsem se rozbrečela. Ne úplně dramaticky, spíš potichu, jako když z vás pomalu opadává napětí, které jste si nesli měsíce. A bylo zvláštní, jak rychle se mi ulevilo jen díky tomu, že jsem konečně řekla pravdu. Že jsem unavená. Že nevím, co se sebou. Že jsem poslední dobou tak ztracená, že už ani nevím, jak si o pomoc říct.
Ten večer jsme mluvily dlouho. O životě, o tlaku na výkon, o strachu být člověkem, který nestíhá. O tom, jak často se tváříme, že všechno zvládáme, i když uvnitř nás to bolí. A hlavně o tom, že naše hlavy někdy potřebují úplně stejné věci jako naše tělo. Odpočinek. Teplo. Blízkost.
Když jsem pak večer ležela v té malé ložnici se starým dřevěným stropem, uvědomila jsem si, že ten víkend jsem potřebovala víc, než jsem si myslela. Ne kvůli chalupě nebo vínu. Ale kvůli tomu, že jsem konečně slyšela pravdu, která na mě čekala už dlouho.
Někdy člověka zachrání obyčejný víkend s přáteli. A někdy stačí jedna otázka, položená ve správný čas. Jak se máš doopravdy.
