Článek
Autobus plný cizích babiček
Odjezd byl v šest ráno z parkoviště u supermarketu. Už tam mi něco začalo docházet. Kolem mě stálo asi čtyřicet lidí. Všichni o generaci, spíš o dvě starší. Praktické bundy, batůžky, termosky s čajem. Jedna paní si zapisovala poznávací značku autobusu do notýsku, aby si ho nespletla.
Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že je to jen náhoda. Třeba jsem si toho jen všímala víc než obvykle. Jenže když průvodkyně začala rozdávat program, stálo tam velkým písmem: Lázeňsko-poznávací pobyt 60+.
Ranní rozcvičky a večeře v půl šesté
První den začal lehkou zdravotní procházkou kolem kolonády. Tempo bylo pomalé, zastavovalo se u každé lavičky. Průvodkyně trpělivě čekala, až se všichni sejdeme, a vysvětlovala historii každého domu. Mně to vlastně nevadilo. Jen jsem si připadala jako doprovod své vlastní babičky.
Program pokračoval odpolední přednáškou o léčivých pramenech a večerem s harmonikou. Večeře byla v půl šesté. V sedm už většina skupiny odcházela na pokoje, protože zítra je čekala další vycházka. Seděla jsem sama v hotelovém baru s minerálkou a přemýšlela, jestli mám brečet, nebo se smát.
Chtěla jsem k moři, ne do lázní
Když mi teta dovolenou popisovala, mluvila o krásném prostředí, odpočinku a organizovaném programu. To všechno byla pravda. Jen jsem si pod tím představovala něco jiného. Moře, lehátko, trochu spontánnosti. Tady byl každý den rozplánovaný na minuty.
Po třech dnech jsem znala jména většiny účastníků. Paní Věra měla operovanou kyčel, pan Jaroslav vzpomínal na vojnu a paní Libuše mi každé ráno nabízela domácí sušenky. Byli milí. Jen jsem mezi nimi působila jako omyl systému.
Nejmladší o čtyřicet let
Jednou večer se mě jedna z účastnic zeptala, jestli jsem tam jako doprovod. Řekla jsem, že ne, že jsem tu na dovolené. Usmála se a pohladila mě po ruce, že je hezké, že mladí ještě jezdí na poznávací zájezdy.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně vděčná. Ne za program, ale za tu zkušenost. Poprvé jsem zpomalila. Ráno jsem vstávala bez budíku, šla na procházku a nikam nespěchala. Žádné e-maily, žádné porady. Jen kolonáda, šum stromů a cinkání hrníčků v kavárně.
Teta to myslela dobře
Ke konci pobytu jsem si s tetou volala. Nadšeně se ptala, jak si to užívám. Nechtěla jsem jí brát radost. Řekla jsem, že je to jiné, než jsem čekala, ale že odpočívám. A to byla pravda.
Došlo mi, že vybírala podle sebe. Ona by si takovou dovolenou přála. Klid, bezpečí, organizaci, žádné riskování. Jenže já jsem čekala dobrodružství. Ani jedna z nás nebyla špatně. Jen jsme každá v jiné fázi života.
Dovolená, která mi něco vzala a něco dala
Poslední den jsme měli společné foto před hotelem. Stála jsem uprostřed skupiny a usmívala se. Možná jsem tam nezapadala věkem, ale nějak jsem tam přesto patřila.
Když jsem se vrátila domů, uvědomila jsem si, že ten týden nebyl promarněný. Nepřivezla jsem si opálení ani zážitky z nočního života. Přivezla jsem si klid. A zvláštní pocit, že život nemusí být pořád sprint.
Jen příště si dovolenou vyberu sama.
Zdroj: Karolína M., Ostrava
