Článek
Karel bydlel o tři domy dál a v bývalé stodole měl malou dílnu, kde opravoval starší motorky a dělal drobné zakázky pro známé. Petr se u něj nejdřív zastavil jen jednou, když potřeboval přivařit držák na zahradní branku. Za pár týdnů už tam chodil skoro každou neděli. Odcházel kolem deváté ráno a vracel se po obědě, někdy až před čtvrtou. „Aspoň nesedím doma u televize. Karel potřebuje občas druhé ruce a mě to baví,“ vysvětloval Janě, když se ho ptala, proč tam tráví tolik času.
Janě to zpočátku nevadilo. Petr pracoval přes týden jako údržbář ve výrobní firmě a vždycky byl nejspokojenější, když mohl něco rozebírat, opravovat nebo vymýšlet. Doma na zahradě už měl většinu práce hotovou a jejich dvě děti byly dospělé. Jana si proto zvykla, že v neděli dopoledne nakoupí, zajde za matkou nebo má pár hodin sama pro sebe. Jen jí časem začalo být zvláštní, že z obyčejné sousedské pomoci vznikl pevný program, který Petr rušil jen velmi nerad.
Když jednou navrhla, že by v neděli mohli jet za dcerou do Hradce, Petr se podíval do telefonu a odpověděl, že už je domluvený s Karlem. Podobně dopadl výlet, který chtěla podniknout o dva týdny později. „Tak tam jednou nepůjdeš,“ řekla mu tehdy. Petr zavrtěl hlavou. „Slíbil jsem mu, že doděláme jednu věc.“ Jana se nechtěla hádat kvůli sousedově dílně, ale poprvé jí připadalo, že nejde jen o občasnou výpomoc.
Petr domů občas přinesl láhev vína, kus uzeného nebo krabičku šroubů, které mu Karel nechal. Když se Jana jednou zeptala, jestli mu za tolik práce vůbec něco platí, Petr se zasmál. „Prosím tě, jaké peníze? Já mu pomůžu a on zase pomůže mně, až budu něco potřebovat.“ Tím pro něj byla věc uzavřená.
Jana měla k podobným dohodám trochu jiný vztah. S Petrem měli společný účet a větší výdaje spolu probírali. Ne proto, že by si navzájem kontrolovali každou stokorunu, ale protože několik let šetřili na rekonstrukci koupelny. Petr přitom v poslední době tvrdil, že by měli být opatrnější. Když Jana navrhla nový jídelní stůl za dvanáct tisíc, přesvědčil ji, že ten starý ještě pár let vydrží. O to víc ji překvapilo, když se v létě začal často dívat na inzeráty s motocykly.
Motorku měl naposledy před více než dvaceti lety. Po narození syna ji prodal a od té doby o další spíš občas mluvil, než že by ji skutečně plánoval koupit. „Na co se na to pořád díváš?“ zeptala se ho jednou večer. Petr zavřel stránku s inzerátem a pokrčil rameny. „Jen koukám. To nic nestojí.“ Jana tomu nepřikládala větší význam. Kdyby chtěl dát desítky tisíc za motorku, předpokládala, že jí to řekne.
Koncem srpna se Jana vrátila v neděli kolem druhé z nákupu a už při odbočování do jejich ulice si všimla černé Hondy zaparkované před garáží. Myslela si, že přijel někdo za Petrem. Pak ale viděla, jak její muž vychází z domu v džínách, nese helmu a v ruce drží klíčky.
„Čí to je?“ zeptala se místo pozdravu. Petr se na několik vteřin zarazil. Pak řekl: „Moje.“ Jana položila tašky s nákupem ke dveřím auta a čekala, že se zasměje nebo něco doplní. Neudělal to. Motorka byla skutečně jeho.
První otázka nebyla, kolik stála, ale odkud na ni vzal peníze. Petr rychle vysvětlil, že z jejich účtu nezmizela ani koruna a žádnou půjčku si nevzal. Honda patřila Karlovi. Už na jaře se prý dohodli, že pokud mu Petr pomůže dát dohromady dvě staré motorky, udělat elektroinstalaci v dílně a několik měsíců mu bude pomáhat se zakázkami, Karel mu Hondu přenechá.
„Takže ty jsi tam celou dobu nechodil jen tak,“ řekla Jana. „Odpracovával sis motorku.“
Petr namítl, že jí přece nelhal. Žádné peníze za práci nedostával a dílna ho opravdu bavila. Podle něj šlo o výhodnou dohodu. Motorka byla starší, ale zachovalá, Karel ji ocenil zhruba na šedesát tisíc a Petr za ni nemusel sáhnout do společných úspor. Po měsících práce měl něco, co si už dlouho přál.
Když se večer bavili klidněji, Jana začala chápat, proč Petr celou věc viděl jinak. Několik let odkládal téměř všechno, co chtěl jen pro sebe. Peníze šly do domu, dětem na studium, do nové střechy a později do úspor. Motorku chtěl, ale zároveň věděl, že by jen těžko přišel domů s tím, že z rodinných peněz vezme šedesát tisíc na svůj koníček.
Karel mu nabídl řešení, které Petrovi připadalo téměř ideální. Neutratí peníze, bude dělat něco, co ho baví, a na konci získá motorku. „Kdybych ti to řekl v dubnu, začala bys počítat každou neděli a řešit, jestli to stojí za to,“ řekl Janě. „Chtěl jsem si jednou něco zařídit sám.“
Právě tato věta jejich spor změnila. Jana nebyla proti tomu, aby Petr měl vlastní zájmy, a po prvním překvapení jí nevadila ani samotná Honda. Vadilo jí, že půl roku poslouchala příběh o kamarádské výpomoci, zatímco Petr měl od začátku konkrétní dohodu. Kvůli ní několikrát změnili společné plány a ona vůbec netušila proč.
„Kdybys mi řekl, že sis našel způsob, jak si vydělat na motorku prací, možná bych nadávala na ty neděle. Ale věděla bych, na čem jsme,“ řekla mu. „Takhle jsi rozhodl i o našem společném čase a mně jsi nechal jen půlku informace.“
Několik dní spolu mluvili méně než obvykle. Petr motorku ani nevytáhl z garáže. Nakonec Jana sama řekla, že nechce, aby ji prodával. Bylo by podle ní nesmyslné zahodit něco, na čem půl roku pracoval, jen proto, že způsob, jakým to udělal, nebyl fér. Zároveň ale nechtěla pokračovat v režimu, kdy každá neděle automaticky patří dílně.
Petr se s Karlem domluvil, že další práci už bude brát jen občas. Když chce o víkendu zmizet na několik hodin, řekne to Janě dopředu stejně jako ona jemu oznamuje své plány. Nebyla to žádná velká partnerská dohoda se sepsanými pravidly. Spíš návrat k tomu, co dřív dělali automaticky.
O pár týdnů později Petr v sobotu ráno vytáhl Hondu z garáže a zeptal se Jany, jestli nechce odpoledne někam vyjet. Odmítla, protože na motorce jezdit nechtěla nikdy. Místo toho mu připomněla, že na neděli slíbili oběd u dcery.
„Vím,“ odpověděl Petr. „Proto jedu dnes.“
Tentokrát Jana nemusela zjišťovat, co všechno se skrývá za větou, že si někam odskočí.
Zdroje:autorský text
