Článek
Každý večer to bylo stejné. Po večeři se oblékl, zkontroloval telefon a s lehkou netrpělivostí v očích mi oznámil, že se zdrží. Neptala jsem se kam jde ani s kým. Nechtěla jsem působit podezřívavě nebo zoufale. Říkala jsem si, že důvěra je základ vztahu a že přehnané otázky všechno jen zhorší. Zůstávala jsem doma s tichem, které bylo čím dál hlasitější. Uklidila jsem kuchyň, zapnula televizi, ale myšlenkami byla jinde. V posteli jsem často ležela dlouho vzhůru a poslouchala zvuky domu. Věděla jsem, že přijde až nad ránem, unavený, s cizím pachem města na oblečení. Přesto jsem si namlouvala, že to nic neznamená.
Zvykla jsem si na samotu dřív, než jsem si to přiznala
Začala jsem si jeho nepřítomnost omlouvat. Tvrdila jsem sama sobě, že má náročné období. Že se snaží zajistit rodinu a já bych měla být vděčná. Přestala jsem se ptát, přestala čekat. Dokonce jsem se naučila usínat bez očekávání, že se vedle mě někdo objeví. Nejhorší nebyla jeho nepřítomnost, ale to, jak přirozená se stala. Jako by z našeho vztahu pomalu mizel obyčejný lidský kontakt. Doteky, rozhovory, sdílení dne. Všechno se smrsklo na krátké věty a unavené pohledy. Přesto jsem pořád věřila, že se to jednou vrátí do normálu.
Probudila jsem se náhle. Nevím proč. Možná sen, možná ticho, které bylo tentokrát jiné. Podívala jsem se na hodiny. Byly tři ráno. Automaticky jsem čekala, že uslyším klíče v zámku, ale nic se nedělo. Vzala jsem telefon, aniž bych nad tím přemýšlela. Poprvé jsem otevřela jeho polohu. Nikdy předtím mě to nenapadlo. Nechtěla jsem být ta, která kontroluje. Obrazovka se načítala déle, než bylo příjemné. A pak jsem to viděla. Nebyl v práci. Nebyl ani tam, kde obvykle tvrdil, že je. Byl na místě, které mi nic neříkalo. Ale instinkt mi napověděl víc než jakákoli adresa.
Pravda, která se nedá vzít zpět
Seděla jsem na posteli a měla pocit, že se mi stáhl žaludek. Najednou mi všechno začalo zapadat do sebe. Jeho podrážděnost, odtažitost, věčné odchody. Nebyla to práce. Nebyla to únava. Bylo to něco, co už do našeho života nepatřilo. Ráno přišel jako obvykle. Tiše, opatrně, s výrazem člověka, který doufá, že se ho nikdo nebude ptát. Lehla jsem si zády k němu a předstírala spánek. Tentokrát už to ale nebylo ze strachu, ale z jistoty. Některé věci, jakmile je jednou uvidíte, už nelze nevidět.
Neptala jsem se ho. Ne hned. Potřebovala jsem čas. Ne na výmluvy, ale na to, abych pochopila sebe. Proč jsem tolik měsíců mlčela. Proč jsem raději věřila lži než vlastnímu pocitu. Uvědomila jsem si, že největší zradu jsem nezažila od něj, ale od sebe. Dnes vím, že to náhodné probuzení nebyla náhoda. Byla to poslední kapka. Okamžik, kdy se iluze rozpadla a já konečně viděla pravdu. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že jsem už nemohla dál zavírat oči. A i když to bolelo, byla to úleva. Protože od té chvíle jsem přestala čekat na někoho, kdo už dávno odešel.
