Článek
Prý nejde o nic velkého, jen krátká výpomoc. A protože jsem měla volné odpoledne, řekla jsem si, že je to snad v pořádku. Vždyť jsme spolu žili několik let, znali jsme se víc, než bych si někdy přála, a nechat ho ve štychu mi přišlo zbytečně tvrdé.
Jenže už v tramvaji jsem měla zvláštní pocit. Něco mezi zvědavostí a lehkým napětím. Nevěděla jsem, co přesně mě tam čeká, ale tehdy jsem si ještě říkala, že to bude rychlá návštěva a tím to skončí.
Cesta, která mě vrátila zpátky
Když jsem vystoupila a prošla známou ulicí, všechno na mě padlo jako těžká pokrývka. Vzpomínky, které jsem už dlouho nechtěla otevírat. Byt, ve kterém jsme spolu bydleli, se nezměnil. I chodba v domě voněla stejně jako kdysi. Až mě to zarazilo.
Zaklepala jsem a dveře se otevřely pomaleji, než bylo obvyklé. Stál tam, trochu unavený, trochu rozpačitý. Pozdravili jsme se a já jsem vstoupila. Hned první krok v předsíni mi ukázal, že tu nešlo jen o nějakou drobnou opravu. Byl tu nepořádek, který se nedal přehlédnout. Poházené věci, přeplněný koš, nedopité hrnky. Bylo vidět, že tady už dlouho nebyl klid.
Uklidila jsem stůl a on začal mluvit
Řekl, že potřebuje pomoct s jednou skříní, která se mu rozpadla. Jenže když jsem viděla celý byt, bylo jasné, že skříň je jen malý kousek problému. Zůstala jsem stát a nevěděla, co říct. On si všiml mého pohledu a sedl si ke stolu, jako by mu došlo, že přede mnou už nic neschová. Začal mi vyprávět, že má hodně práce a doma nestíhá. Že toho je na něj moc a že se mu všechno nějak vymklo z rukou. Tvrdil, že to takhle nemá normálně, ale už jsem ho znala dost dlouho na to, abych věděla, že zrovna v tomhle se nikdy moc nezměnil.
Když jsem mu pomáhala sbírat věci ze země, uvědomila jsem si, jak dobře tenhle scénář znám. Kolikrát jsem tohle dělala už dřív. Čekala jsem, že jednou přijde období, kdy to zvládne sám. Jenže to se nikdy nestalo. Vždycky jsem byla ta, která věci dávala dohromady. A najednou jsem pochopila, že tehdy jsem si myslela, že to je jen přechodná krize. Jenže to nebylo přechodné. Bylo to něco, co se prolínalo celým naším vztahem. Já jsem se snažila držet všechno pohromadě a on žil v permanentním chaosu. Až teď mi došlo, jak moc mě to vyčerpávalo.
Skříň jsme opravili rychle
Když jsme se pustili do té skříně, bylo to hotové během pár minut. Nebyla to žádná složitá věc. Jen povolit šroub, zarovnat dvě desky a znovu dotáhnout. Když jsme skončili, sedla jsem si na pohovku a dívala se na něj. On stál opřený o rám dveří a působil, jako by čekal, že mu řeknu víc, než jsem měla chuť říct. Bylo zřejmé, že doufal, že se zdržím, že si popovídáme a možná i zavzpomínáme. Jenže mně se v hlavě skládal úplně jiný obrázek. Cítila jsem, že jsem se posunula někam jinam. Že ten svět, ve kterém se pořád něco zachraňuje, už ke mně nepatří.
Řekla jsem mu, že musím jít. Ne vyčítavě, ne naštvaně. Jen klidně. Viděla jsem na něm, že ho to mrzí, ale zároveň chápal, že tahle návštěva mu moc nepomohla. Možná doufal, že se ve mně probudí staré pocity. Možná chtěl jen společnost. Když jsem si oblékala kabát, položil mi ruku na paži a poděkoval. Ne za skříň, ale za to, že jsem přišla. V tom gestu bylo víc než v celém našem posledním roce vztahu. Možná i proto mě to tak zasáhlo.
Odcházela jsem lehčí
Když se za mnou zavřely dveře, udělala jsem pár kroků po schodech a najednou jsem se zastavila. Došlo mi, že přesně tohle jsem potřebovala, abych pochopila, že minulost není místo, kam se mám vracet. Ne proto, že by byl špatný člověk. Ale proto, že spolu jsme nebyli dobří. Ta návštěva mi ukázala, že jsem měla pravdu, když jsem tehdy odešla.
A taky to, že člověk občas musí vidět situaci očima někoho, kdo už není součástí jeho života, aby si uvědomil, jak moc se změnil. Někdy stačí jediný pohled na starý svět, aby člověk pochopil, že do něj už nepatří. Možná mě pozval z nostalgie, možná z potřeby cítit se na chvíli zase jako dřív. Ale já jsem si z jeho bytu odnesla jen jedno. Že některé dveře je lepší zavřít jemně, ale natrvalo.
Jana, Praha
