Článek
Jenže tentokrát jako by přinesla něco, co mezi námi viselo ve vzduchu už od prvního pozdravu. Když se posadila, chvilku si jen pohrávala s rukávem mikiny. Už jsem skoro tušila, že chce něco říct, ale bojí se začít.
Požádala mě o peníze
Po chvíli ze sebe vypravila, že by potřebovala peníze na maturitní ples. Vysvětlovala mi, že lístek není levný a že k tomu potřebuje ještě šaty, boty a spoustu dalších věcí. Snažila jsem se poslouchat, i když mě to trochu rozrušilo. Věděla jsem, že maturitní ples je velká událost. Když měla ples moje dcera, byla jsem na ni pyšná a dělala jsem, co jsem mohla. Jenže tehdy byly jiné časy. Měla jsem práci stabilní a všechno se dalo zvládnout. Dnes žiju sama a moje penze sotva pokryje běžné měsíční výdaje. Když se něco pokazí, jako třeba pračka nebo lednice, řeším to týdny. A tak když mě vnučka požádala o několik tisíc, sevřel se mi žaludek.
Řekla jsem jí, že jí pomáhám, jak jen můžu. Že jí ráda uvařím, když přijde, koupím drobnosti, pošlu jí nějaké peníze, když se blíží její narozeniny. Ale že tentokrát to prostě nejde. Že bych musela sáhnout do úspor, které mám jen na nečekané situace. Nečekala jsem, že ji to tak rozčílí. Zvedla hlavu a její oči ztvrdly. Najednou přede mnou neseděla ta usměvavá dívka, která ke mně vždycky běžela, aby mi povyprávěla o škole. Byl přede mnou úplně někdo jiný. Někdo, kdo mě hodnotil podle částky na účtu.
Její slova mi uvízla v hlavě
Začala říkat, že všechny její kamarádky mají od prarodičů podporu. Že nikdo nechce být na plese za tu, která přišla v obyčejných šatech. A že jsem mohla trochu pochopit, jak moc to pro ni znamená. Seděla jsem tam a cítila, jak mě její slova pálí někde uvnitř. Nikdy jsem na své děti ani vnoučata nic nenavalovala. Nikdy jsem po nich nic nechtěla. A najednou jsem seděla a poslouchala, jak mě vnučka posuzuje podle peněz, které nemám. Snažila jsem se jí vysvětlit, že maturitní ples si užijí i bez těch nejdražších šatů. Že důležité je, že tam bude s lidmi, které má ráda. Jenže ona vstala, řekla, že tomu nemůžu rozumět, a odešla dřív, než jsem stihla dopít svůj čaj.
Nevím, jestli někdy zažila babička ticho, které najednou vznikne, když vám někdo blízký přestane psát nebo volat. To ticho není jen prázdné. Je to ticho, které člověka nutí přemýšlet úplně o všem. Jestli jsem mohla reagovat jinak, jestli jsem jí to měla říct jinak, jestli jsem ji mohla obejmout a vysvětlit to klidněji. Jenže nic z toho už nešlo vrátit. Ona mlčela a já se bála ozvat, abych ji ještě víc neodradila. Tak jsem jen chodila po bytě, uklízela už dávno uklizené věci a doufala, že se ozve.
Když se ozvala, nebylo to lepší
Po týdnech čekání přišla zpráva. Krátká, strohá. Psal tam jen, že peníze už nepotřebuje, že si půjčila od někoho jiného, ale že je pořád zklamaná. Ta věta mě bodla víc než cokoli předtím. Zklamaná. Jako bych selhala. Jako by moje role babičky byla definovaná tím, co jí mohu zaplatit. Seděla jsem dlouho s telefonem v ruce a přemýšlela, co jí odepsat. Nakonec jsem napsala pravdu. Že mě mrzí, že jí nemohu dát víc, než zvládám. Že ji mám ráda, i když to možná nevidí. A že doufám, že až se na všechno podívá zpětně, pochopí, že jsem to myslela dobře.
Vidím to i na ostatních. Všichni se porovnávají. Všichni chtějí mít to, co mají druzí. A když to nemají, připadá jim, že jsou horší, jako by vlastní hodnota závisela na značce bot nebo na tom, jak drahé šaty budou mít na plese. Možná jsem staromódní, ale věřím, že skutečné věci jsou někde jinde. V tom, jak se k sobě chováme. V tom, jestli spolu dokážeme mluvit. V tom, jestli umíme ustoupit, přijmout kompromis, nebo jen uznat, že druhý to má těžké. A taky v tom, jestli umíme být vděční za to, co máme.
Doufám, že jednou pochopí
Mé rozhodnutí bylo prosté. Nemůžu si dovolit utratit několik tisíc jen proto, abych naplnila představu, kterou mají lidé na sociálních sítích. Ale kdyby někdy potřebovala oporu, obejmutí nebo radu, budu tam pro ni. A budu doufat, že až dospěje, uvědomí si, že láska se neměří šekem. Ať už šla na ples v jakýchkoli šatech, věřím, že jí to slušelo. A věřím, že jednou se vrátí a sedne si zase ke stolu v mé kuchyni. Dám jí čaj, ona se usměje a všechno napětí zmizí, jako by tam nikdy nebylo.
Jana
Ostrava
