Článek
Když přišel s tím, že by se mu na cestě hodila podpora, nepřipadalo mi to nijak podezřelé. Měli jsme před sebou složité jednání se zahraniční společností a on byl ten typ člověka, který si někdy bere příliš velkou tíhu na záda. Říkal, že ve dvou to půjde hladčeji, že se na mě může spolehnout a že se mu s nikým jiným nepracuje tak dobře. Potěšilo mě to, protože spolu vycházíme dlouho, a tak jsem jeho návrh přijala.
Cesta proběhla klidně. Pracovní schůzky dopadly nad očekávání dobře a večery jsme trávili povídáním v hotelové restauraci. Lákalo mě, jak otevřeně o všem mluvil, jako bychom najednou byli někde mimo realitu běžného dne. Říkal, že právě tohle mu doma chybí, obyčejné sdílení pocitů a myšlenek, které se vytratily z jeho života. Brala jsem to jako důvěru, nic víc.
Postupně jsem si uvědomila, že se chová jinak
Než jsme se vydali zpět domů, začala jsem si na něm všímat drobností. Dával pozor, abych se cítila pohodlně, otevíral dveře, přinášel kávu a působil, jako by si užíval každou chvíli, kdy jsme spolu. Nešlo o nic nevhodného, jen se ke mně choval pozorněji, než bych čekala od kolegy, který mě vzal na pracovní cestu. Přičítala jsem to dobré náladě z vydařeného jednání a nechala to být.
Po návratu jsme ještě spolu dokončovali zprávu pro vedení. V kanceláři zavládla obyčejná rutina a mně připadalo, jako bychom se vrátili z jiného světa. Měla jsem pocit, že si chce něco říct, protože několikrát otevřel ústa a pak to raději spolkl. Čekala jsem, že jde o pracovní záležitost, ale jeho výraz naznačoval, že nejde o tabulky ani závěrečné prezentace.
Když konečně promluvil, všechno do sebe zapadlo
Zůstal stát u mého stolu dlouhou chvíli a pak řekl, že mě o tu cestu nepožádal kvůli práci. Vysvětlil, že už delší dobu cítí, že mezi námi je něco víc, a že tu služební cestu navrhl, protože chtěl zjistit, jestli si to jen nenamlouvá. Přiznal, že se doma už delší dobu trápí, že se ze vztahu vytratila blízkost a že nechápe, kdy se to vlastně stalo. Řekl, že s nikým necítí takový klid jako se mnou.
Seděla jsem tam a měla pocit, že se mi bortí půda pod nohama. Na tu cestu jsem jela s vědomím, že pomáhám kolegovi, a ne s tím, že jsem se ocitla v něčem, co může změnit náš život. Nečekala jsem, že o mně uvažuje tímto způsobem, protože jsem jeho pozornost chápala jako čistě pracovní. Na okamžik jsem nevěděla, co říct, protože jsem cítila tlak z toho, že mě postavil do situace, na kterou jsem nebyla připravená.
Nevím, co bude dál
Od té doby spolu mluvíme opatrněji. Nechci mu ublížit, ale zároveň nechci zlehčovat to, co prožívá. Vážím si ho jako člověka a vím, že jeho slova nebyla unáhlená. Došlo mi, že i já jsem na té cestě cítila něco, co jsem si neuměla pojmenovat. Zároveň mám strach pustit se do něčeho, co může zasáhnout více lidí, než jen nás dva.
Zůstávám v situaci, kdy se snažím pochopit vlastní pocity a rozhodnout se, jakým směrem se vydám. Jedno je ale jisté. Ta služební cesta nebyla jen pracovní povinnost. Byla to hranice, kterou jsme oba neplánovaně překročili, a její důsledky si s sebou teď neseme každý den.
