Článek
Kolega za mnou přišel v pondělí ráno. Byl celý nervózní, protože potřeboval odjet na pár dní pryč a neměl nikoho, kdo by mu pohlídal psa. Mluvil o tom už dřív, ale vždycky jsem to brala jako vzdálenou možnost. Ten den se však otočil přímo na mě. A já, místo abych zapnula zdravý rozum a řekla, že mám práce až nad hlavu, jsem se usmála a souhlasila. Měla jsem pocit, že to bude přece v pohodě. Vždyť je to jen pes. Když jsem si ho ten den odpoledne přebírala, kolega mi popsal základní věci. Co jí, kdy má chodit ven a jak moc je vlastně nenáročný. Tehdy jsem přikývla a odvedla si to chlupaté stvoření domů, aniž bych tušila, že mě čeká úplně jiná realita.
První večer mě srazil na kolena
Jen co jsem zavřela dveře, pes se rozběhl po mém bytě s takovou energií, že jsem zůstala stát uprostřed předsíně a jen sledovala, jak se ze známého prostoru stává malé bojiště. V první minutě shodil květináč, v druhé se snažil prokousat ke krabici sušenek, které jsem měla na stole.
Když jsem ho uklidnila a konečně si sedla, abych si vydechla, ucítila jsem něco zvláštního. Bylo mi hned jasné, co to znamená. Pes si uprostřed mého obýváku udělal potřebu. Uklízela jsem to s hlavou skloněnou skoro až k zemi a snažila se nepropadnout panice. Říkala jsem si, že je to jen první den, že to chce čas. Z dálky už to ale působilo jako začátek něčeho, na co nejsem stavěná.
Druhá noc byla ještě horší než první den
Ten pes měl neuvěřitelné množství energie. Když jsem si lehla a doufala, že se konečně uklidní, začal běhat po místnosti. Škrábal na dveře, dožadoval se pozornosti, a když jsem ho ignorovala, začal kňučet. O půlnoci už jsem chodila po bytě v teplácích a snažila se ho unavit, aby aspoň na chvíli usnul.
Když se mi po dvou hodinách podařilo usnout i já, probudil mě zvuk, který jsem si nejdřív nedokázala spojit s ničím známým. Pes se rozhodl, že se podívá, co je v koupelnové skříňce. Roznesl po podlaze vatu, odličovací tampony a skoro vykousal i balení mýdla. Na zemi to vypadalo jako po malé vichřici. Klekla jsem si a uklízela to, zatímco se pes na mě díval s výrazem někoho, kdo právě zažil nejlepší zábavu svého života.
Začala jsem litovat svého rozhodnutí
Třetí den mě probudil štěkot. A ne jeden. Pes se rozhodl dát celému domu najevo, že jsem mu nedala snídani přesně v sedm. Bylo šest třicet. Sousedé se ozvali na zeď. Já stála v kuchyni s miskou v ruce a přemlouvala sama sebe, že to zvládnu.
Jenže to nebylo všechno. Po snídani pes opět udělal loužičku. Tentokrát hned vedle mého pracovního stolu. Myla jsem to a přemýšlela, jak se z toho všeho stalo něco, co mě vysává víc než cokoliv jiného. Když jsem pak otevřela okno, abych vyvětrala, všimla jsem si, že se pes mezitím snaží vyskočit na stůl. A skutečně se mu podařilo shodit hrnek, který se roztříštil na podlaze. To byl moment, kdy jsem poprvé nahlas řekla, že už toho mám dost.
Neměla jsem z toho radost
Z procházek, které měly být uklidňující, se stala komedie. Pes tahal, běhal sem a tam a já měla pocit, že venčím malý neřízený vítr. Každé venčení bylo plné nečekaných situací. Jednou se rozhodl skočit do křoví, podruhé běžel za kolemjdoucím psem a já ho pak lovila mezi zaparkovanými auty.
Když se blížil den, kdy si pro něj měl kolega přijít, odpočítávala jsem hodiny. Doma jsem měla všude chlupy, unavené nohy a pocit, že jsem za poslední dny zestárla o několik let.
Když jsem psa předávala zpátky, cítila jsem obrovskou úlevu
Kolega přišel usměvavý, hladil svého psa a říkal, jak moc mu chyběl. Já tam stála s tmavými kruhy pod očima a pozorovala, jak to zvíře přepne do jiného režimu. U mě byl divoký a nezkrotný. U něj poslušně seděl a vrtěl ocasem, jako by chtěl dokázat, že jsem všechny ty dny jen přeháněla.
V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebudu ta milá kolegyně, která souhlasí s hlídáním psa jen proto, že je to jako projev laskavosti. Mám svou práci, svůj život a jasnou představu o tom, co zvládnu a co už ne. A tohle opravdu ne.
Jana, Litoměřice
