Článek
Nenápadný začátek
Když kolega, se kterým jsem se poslední měsíce sblížila, oznámil, že na večírek nepřijde, trochu mě to zklamalo. V kanceláři jsme spolu trávili spoustu času, často jsme se smáli stejným věcem, chodili na obědy, a i když jsme si to oba nechtěli přiznat, bylo mezi námi něco víc. Takové to nepojmenované napětí, které visí ve vzduchu, ale nikdo o něm nemluví.
Rozhodla jsem se, že i tak půjdu. Chtěla jsem být vidět, poznat nové lidi. Vzala jsem si šaty, které jsem si koupila už dávno, ale nikdy neměla odvahu si je obléct. Trochu jsem se bála, že tam budu stát sama s vínem v ruce, ale hned po příchodu se mě ujala kolegyně z HR. Hudba hrála, lidé se smáli, voněly jednohubky a po dlouhé době jsem se cítila… uvolněně.
Nečekané setkání
Po pár skleničkách jsem si všimla, že mě někdo sleduje. Seděl o pár stolů dál, vedoucí z jiné pobočky, kterého jsem do té doby znala jen z e-mailů. Vysoký, sympatický, takový ten typ, který se usmívá očima. Když se naše pohledy střetly, jen se lehce pousmál a přišel blíž.
Povídali jsme si o práci, o životě, o tom, jak je těžké po třicítce potkat někoho normálního. Slova plynula, ani jsem si nevšimla, že uběhly tři hodiny. Byl pozorný, poslouchal, a když mi řekl, že mám úsměv, který by rozsvítil i ten nejtemnější open space, poprvé po dlouhé době jsem se cítila výjimečně.
Když se noc promění
K ránu už většina lidí odcházela. On se nabídl, že mě doprovodí. Venku sněžilo, a tak jsme šli pěšky pomalu k tramvaji. Nabídl mi svou šálu a zabalil mě do ní, jako by to bylo to nejpřirozenější gesto na světě. Na rohu jsme se zastavili. Chtěla jsem poděkovat, ale místo toho mě políbil.
Ten polibek byl jako z filmu. Nečekaný, tichý, trochu zakázaný. V hlavě mi blikalo, že tohle není správné, že mám city k někomu jinému. Ale v tu chvíli jsem to nedokázala zastavit. Po měsících prázdnoty to bylo, jako by se mi konečně někdo podíval až dovnitř.
Realita se ozvala hned ráno
Druhý den jsem se probudila s rozporuplnými pocity. V práci mě čekal běžný den, e-maily, porady, káva v kuchyňce. A samozřejmě i on. Kolega, který na večírek nepřišel. Přišel ke mně s úsměvem, položil mi ruku na rameno a zeptal se, jaké to bylo. A já měla pocit, že se propadnu studem.
Nešlo o to, že bych mu něco slíbila. Ale cítila jsem, že jsem ho zradila. Ani nevím proč, nikdy jsme spolu nic neměli, a přesto mě bolela každá minuta, kdy jsem se na něj musela dívat. Ostatní si večírek chválili, smáli se historkám, ale já jsem měla v hlavě jen tu noc, ten polibek a ten pohled, který si ponesu ještě dlouho.
Ticho, které trvá
S vedoucím z jiné pobočky jsme si pár dní psali. Krátké zprávy, spíš opatrné než romantické. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem cítila, že to nemá budoucnost. On měl život jinde, rodinu, děti. A já… já jsem mu dovolila překročit hranici, kterou už nejde vrátit zpátky.
Jednoho dne přestal psát. Bez vysvětlení. Jen ticho. Možná to bylo dobře, možná ne. V práci jsem se na něj už nikdy nezeptala. Kolega, ten původní, se ke mně dál choval hezky, ale mezi námi se něco zlomilo. Možná proto, že já jsem se změnila.
Nový začátek?
Trvalo mi měsíce, než jsem to celé pustila z hlavy. Nešlo o ten polibek, ale o to, že jsem si uvědomila, jak snadno se člověk nechá zmást pozorností, lichotkou, pocitem, že je konečně někdo vidět. Firemní večírek měl být jen zábava, ne zkouška charakteru.
Dnes už na tyto akce nechodím. Ne proto, že bych se bála, ale protože vím, že to, co hledám, se tam stejně nenajde. A možná, že právě ten večer mi to měl ukázat.
