Článek
V naší kanceláři se o Vánocích vždycky snažíme držet při sobě. Není to žádná korporátní pohádka, spíš malý tým lidí, kteří spolu tráví víc času než s vlastní rodinou. O to víc si dáváme záležet na tom, aby společná oslava nebyla jen formální povinnost, ale příjemný večer, na který se bude vzpomínat.
Letos se to celé točilo kolem jedné kolegyně. Dostala mimořádnou vánoční prémii, o které se mezi námi tak nějak samozřejmě vědělo. Ne proto, že by se chlubila, ale vedení to zmínilo nahlas na poradě. A ona sama pak přišla s tím, že by ráda přispěla ke společné oslavě, že klidně vezme na sebe část nákladů a pomůže s organizací.
Slova, která zněla hezky
V tu chvíli to působilo mile. Nikdo z nás po ní nic nechtěl, ale její nabídka vyzněla jako gesto soudržnosti. Říkala, že zařídí pohoštění, že se postará o něco navíc, aby letošní večírek byl výjimečný. Někteří z nás se díky tomu uklidnili a pustili starosti z hlavy, protože rozpočet byl letos opravdu napjatý.
Přípravy běžely, každý něco přinesl. Domácí cukroví, slané pečivo, někdo objednal víno, jiný sehnal výzdobu. Všichni jsme tak nějak počítali s tím, že ona přijde s něčím větším, možná s chlebíčky, možná s dortem, možná s něčím, co by odpovídalo jejím slovům i možnostem.
Realita vánočního večera
Když přišel den oslavy, byla kancelář plná vůní a smíchu. Na stole se postupně objevovaly krabičky, tácy, termosky s punčem. A pak dorazila ona. V ruce malou tašku, ve které byla levná bonboniéra z nejbližšího obchodu. Taková ta, kterou berete na poslední chvíli, když si uvědomíte, že nemůžete přijít s prázdnou.
Nikdo nic neřekl. Usmála se, položila bonboniéru na stůl a tvářila se, jako by splnila přesně to, co slíbila. V tu chvíli se mi v hlavě začalo něco lámat. Ne kvůli té čokoládě, ale kvůli rozporu mezi slovy a činy.
Ticho, které mluvilo za vše
Atmosféra se sice navenek nezměnila, ale pod povrchem to zaskřípalo. Viděla jsem pohledy kolegů, takové ty rychlé, nenápadné. Nikdo nebyl naštvaný, spíš zklamaný. Všichni jsme věděli, že nejde o peníze, ale o princip. O to, že když něco slíbím, mělo by to mít váhu.
Seděla tam s námi, smála se, připíjela si a působila spokojeně. Jako by si vůbec neuvědomovala, že její gesto vyznělo prázdně. Možná si to uvědomovala a jen to nechtěla řešit. Možná měla pocit, že nikomu nic nedluží.
Malé věci, které zůstávají
Po večírku jsme si o tom mezi sebou začali šeptat. Ne zlomyslně, spíš s překvapením. Někteří ji omlouvali, jiní krčili rameny. Já si ale uvědomila jednu věc. Důvěra v kolektivu se netvoří velkými proslovy, ale drobnými činy, které se opakují.
Od té doby ji vnímám jinak. Ne hůř, ale střízlivěji. Už vím, že její slova je potřeba brát s rezervou. A že Vánoce, které mají být o klidu a pospolitosti, dokážou občas nečekaně odhalit charaktery lidí kolem nás.
Možná to byla jen bonboniéra. Ale pro mě to byla lekce, na kterou jen tak nezapomenu.
