Článek
Do práce jsem ten den přišla s lehkou hlavou. Blížily se Vánoce, všude se mluvilo o posledních úkolech před svátky a v kuchyňce voněla káva smíchaná s cukrovím, které někdo přinesl z domova. Kolegyně Jana se objevila krátce po deváté s velkou krabicí plnou malých vánočních taštiček. Každé jméno bylo napsané ručně, pečlivě a s úsměvem nám je postupně rozdávala. Bylo to milé. Nečekané. Takové to gesto, které v kolektivu dokáže vytvořit pocit, že k sobě patříme. Taštičku jsem si položila na stůl a rozhodla se ji otevřít až později. Chtěla jsem si ten moment trochu schovat, jako když si necháváte poslední kousek cukroví na konec.
Vánoční drobnosti, které zahřejí
Když jsem se k taštičce konečně dostala, kancelář už byla ponořená do ticha soustředěné práce. Otevřela jsem ji s lehkým úsměvem. Uvnitř byly bonbony, malá svíčka a přáníčko. Všechno působilo hezky a promyšleně. Přesně ten typ drobností, který potěší, i když nejde o nic velkého. Pak jsem ale sáhla až na dno. Mezi hedvábným papírem byl ještě jeden předmět. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá.
Vytáhla jsem ho a v tu chvíli mi úsměv zmizel z tváře. Byla to věc, která se rozhodně nedává jen tak. Natož kolegyni v práci. Něco, co ve mně okamžitě vyvolalo rozpaky a nepříjemný pocit, že jsem se ocitla v situaci, kterou jsem si rozhodně nepřála. Seděla jsem u stolu a několik vteřin jen zírala. V hlavě se mi honilo, jestli jde o nevinný vtip, nebo o něco, co má mít hlubší význam. A hlavně proč právě já.
Trapné ticho a myšlenky v hlavě
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo si ničeho nevšiml. Všichni byli ponoření do práce nebo do svých vlastních taštiček. Rychle jsem ten předmět vrátila zpátky, taštičku zavřela a cítila, jak mi hoří tváře. Nebyla to věc, kterou by člověk chtěl mít na pracovním stole, ani věc, o které by chtěl mluvit. Zbytek dopoledne jsem byla nesvá. Přemýšlela jsem, jestli to byl omyl. Jestli si kolegyně nespletla taštičky.
Nebo jestli to celé nebylo míněno úplně jinak, než jak jsem to pochopila já. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím méně mi to dávalo smysl. Najednou jsem si uvědomila, jak tenká hranice je mezi osobním a pracovním světem. Jak snadno může dobrý úmysl sklouznout k nepříjemnosti. A jak těžké je v takové chvíli zareagovat správně.
Rozhovor, který jsem odkládala
Odpoledne jsem sebrala odvahu a za Janou zašla. Nechtěla jsem dělat scénu ani z toho mít drama. Jen jsem potřebovala vědět, jestli to byl omyl. Když jsem se jí opatrně zeptala, nejdřív se zarazila. Pak se začala omlouvat. Prý taštičky připravovala doma pozdě večer a jednu věc tam vložila omylem. Měla být pro někoho úplně jiného. Ulevilo se mi.
Zároveň jsem ale cítila, že ten pocit nepříjemnosti už nezmizí úplně. I když vysvětlení dávalo smysl, moment překvapení a studu už zpátky vzít nešlo. Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak málo někdy stačí, aby se dobrý skutek změnil v nepříjemnou zkušenost. Vánoční taštička měla být symbolem radosti a sdílení. Pro mě se ale stala připomínkou toho, že i maličkosti mohou zanechat stopu, na kterou se jen tak nezapomíná.
