Článek
Když se ohlédnu zpátky, říkám si, že to celé byla hloupost. Chtěla jsem prostě jen překvapit svého partnera. Měl narozeniny a já jsem mu chtěla dát něco osobního, co by ukázalo, že ho znám a že mi na něm záleží. Celé týdny jsem přemýšlela, co mu koupit. Není to typ, který by měl rád drahé dárky, a nikdy si o nic neřekne. Proto jsem se rozhodla, že mu pořídím něco praktického.
Když jsem šla kolem jednoho obchodu s oblečením, uviděla jsem tričko, které se mi hned zalíbilo. Bylo trochu odvážné, ale zároveň vtipné. Na hrudi mělo velký potisk, který mi tehdy připadal roztomilý. Řekla jsem si, že to k němu sedí. Smála jsem se už v obchodě a prodavačka se ke mně přidala, když jsem jí říkala, že to bude dárek pro mého přítele. Měla jsem radost, že jsem konečně našla něco, co není obyčejné.
Když přišel den oslavy, všechno vypadalo ideálně. Dorazila rodina, stůl se prohýbal pod jídlem, jeho maminka upekla dort. Bylo tam veselo a já se těšila, až mu svůj dárek předám. Když jsem mu ho podala, usmál se, rozbalil ho a všichni kolem hned začali tleskat.
„Tričko, to je praktické,“ poznamenala jeho sestra. Všichni čekali, že si ho hned zkusí. On se zvedl, šel do vedlejšího pokoje a po chvíli se vrátil. V tu chvíli jsem měla chuť se ztratit ze světa.
Na tričku, které mi v obchodě přišlo zábavné, teď křičel nápis přes celou hruď. Až teď, když ho měl na sobě, jsem pochopila, jak to působí. Bylo tam velkými písmeny: „Mám doma šéfku, poslouchám na slovo.“ Kolem stolu se rozlehlo ticho ale i smích, ne ten, který by potěšil. Všichni se začali dívat na mě. Jeho bratr nechápal, tchán se dusil čajem a jeho maminka pronesla něco o tom, že alespoň někdo v té rodině poslouchá.
Já jsem zrudla. Všichni si ze mě začali dělat legraci. On se snažil brát to s humorem, ale viděla jsem, že mu to není příjemné. Ten večer jsem seděla u stolu a přála si, aby se oslava co nejrychleji skončila.
Když hosté odešli, bylo mezi námi ticho. Zeptala jsem se ho, jestli ho to naštvalo. Odpověděl, že ne, ale z jeho hlasu bylo cítit, že ho to opravdu mrzí. Řekl, že se cítil trapně, protože to vypadalo, jako bych ho chtěla před ostatními shodit. Vysvětlovala jsem mu, že to byl jen vtip, že jsem to myslela dobře, ale sama jsem cítila, jak hloupě to celé působí.
Seděla jsem pak večer na gauči a přemýšlela, proč jsem si ten nápis v obchodě nepřečetla víckrát. Bylo to, jako by se mi v tu chvíli líbila jen ta barva a představa, že to bude originální. Jenže někdy je lepší být obyčejný než směšný.
Další den se mi ozvala jeho maminka. Volala mi, že se moc nasmála, ale v jejím hlase byl ten známý podtón. Takový ten tón, který říká „já ti to nezapomenu“. Mluvila o tom, že bych měla být k manželovi jemnější, že v každém vztahu je důležité, aby muž zůstal mužem. Já jsem jen přikyvovala a v duchu si říkala, že už o tom nechci mluvit.
Celý týden se mi to honilo hlavou. Když jsem šla do práce, viděla jsem lidi na ulici v tričkách s různými nápisy a říkala jsem si, kolik z nich asi někdo koupil s dobrým úmyslem, ale dopadlo to stejně. Když jsem to vyprávěla kolegyni, smála se, ale pak dodala, že by taky zrudla, kdyby se to stalo jí.
Od té doby jsem dárky začala vybírat úplně jinak. Už nekupuju nic s nápisy, obrázky nebo vtipy. Raději sáhnu po něčem jednoduchém, co má jistotu. A hlavně se snažím, aby každý dárek měl smysl, ne aby byl jen pro pobavení.
Můj partner na ten večer dodnes občas vzpomene, když chce odlehčit atmosféru. Říká, že kdybych mu tehdy koupila ponožky, možná by byl klid. A já se jen pousměju. Protože přesně vím, že měl pravdu.
Dnes už se tomu směju i já, ale tehdy mi do smíchu nebylo. Možná to byl jen trapas, možná lekce. Naučilo mě to, že někdy není potřeba být vtipná ani originální. Stačí být pozorná.
Každý dárek v sobě nese kus toho, jak druhého vidíme. A já si tehdy uvědomila, že jsem mu chtěla udělat radost, ale nakonec jsem víc myslela na to, aby se ostatní zasmáli.
Od té doby dávám dárky s větším rozmyslem. Už nechci, aby kdokoli musel nosit něco, co jsem vybrala s dobrým úmyslem, ale bez přemýšlení. A hlavně – už nikdy nekupuju trička s potiskem.
