Článek
Nedalo se odolat. Vešla jsem dovnitř a hned mě ovanul ten známý pocit, že i když nic nepotřebujete, odcházíte minimálně s jednou taškou. Procházela jsem stojany a říkala si, že většina kousků není nic pro mě. Buď divné střihy, nebo barvy, které bych si nikdy nevzala. A pak jsem je uviděla.
Dlouhé letní šaty, jednoduché, vzdušné, s jemným květinovým vzorem, přesně něco, co by se mi hodilo jak na dovolenou, tak na běžné nošení. Cena? Něco kolem čtyř set korun. Původně stály skoro patnáct set, takže sleva byla obrovská. Neváhala jsem ani minutu, zamířila k pokladně a v duchu si gratulovala, jaký skvělý úlovek jsem udělala.
Když jsem si šaty doma zkusila, měla jsem z nich ještě větší radost. Seděly perfektně, byly pohodlné a partner hned řekl, že mi moc sluší. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že jsem udělala nákup léta. A protože jsme se chystali o víkendu na oslavu narozenin kamarádky, rozhodla jsem se, že si je hned vezmu. Jenže než k tomu došlo, přišlo první vyprání.
Na cedulce stálo, že se mají prát na třicet stupňů, tak jsem to přesně tak udělala. Hodila jsem je do pračky, přidala jemný prášek a spustila program. Nic zvláštního, prostě rutina. Jenže když jsem šaty vytáhla, málem mě trefilo. Místo lehkých a vzdušných šatů jsem držela v ruce cosi, co připomínalo spíš hadr na podlahu. Barvy ztratily šmrnc, látka byla pomačkaná tak, že nepomohl ani žehličkou nahřátý polibek, a hlavně šaty se srazily minimálně o jednu velikost.
Nejdřív jsem se smála, že to přece nemůže být pravda. Pak jsem si je zkusila obléknout a smích mě rychle přešel. Tam, kde byly předtím volné a příjemné, se teď nepříjemně napínaly, a délka, která sahala až ke kotníkům, byla najednou spíš po kolena. Zrcadlo nelhalo. Z vysněných letních šatů se stal kousek, který bych si na sebe styděla vzít i na doma.
Samozřejmě mě napadlo, že je půjdu hned reklamovat. Ale jakmile jsem si znovu prohlédla účtenku a cedulku, došlo mi, že nemám moc šancí. Byly ve výprodeji a obchod měl malými písmeny napsáno, že na zlevněné zboží nelze uplatnit reklamaci z důvodu změny vzhledu po praní. Mohla bych se hádat, ale věděla jsem, že by to bylo marné. Naštvala jsem se sama na sebe, že jsem naletěla.
Dala jsem šaty na židli a celý den se na ně nemohla dívat. Měla jsem chuť je vyhodit rovnou do popelnice. Jenže večer přišla kamarádka na kávu, uviděla je a hned mi řekla, ať to nedělám. Podle ní se dají ještě zachránit, když se zkrátí, lehce přešijí a doplní třeba páskem, můžou z nich být pěkné letní minišaty. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila.
Druhý den jsem šaty odnesla známé švadleně. Ta se na ně podívala, mávla rukou a řekla, že to zvládne. A opravdu. Za týden jsem si je vyzvedla a skoro jsem je nepoznala. Už to nebyly ty elegantní dlouhé šaty, do kterých jsem se na první pohled zamilovala, ale zůstala z nich verze, která se hodila na odpolední procházky nebo k vodě. Nebylo to, co jsem chtěla, ale aspoň jsem nemusela litovat vyhozených peněz.
Celá tahle zkušenost mi ale zkazila radost z výprodejů. Člověk má pocit, že když něco stojí zlomek původní ceny, vyhrál jackpot, jenže realita je úplně jiná. Není to tak, že by vám obchody chtěly jen udělat radost. Spíš se potřebují zbavit věcí, které mají skryté vady, nebo se prostě neprodávají. A vy pak odcházíte domů s pocitem, že jste chytili skvělý kousek, ale nakonec zjistíte, že to celé byla past.
Neříkám, že už si nikdy nic ve výprodeji nekoupím, ale rozhodně budu opatrnější. Už nebudu věřit jen krásnému střihu a ceně, ale pořádně si prohlédnu materiál, cedulku i kvalitu. Protože dát čtyři stovky za šaty, které vydrží jedno vyprání, je možná horší než koupit si dražší kousek, který vydrží roky. V tu chvíli mi došlo, že levné nemusí vždy znamenat výhodné. A někdy je lepší odejít s prázdnou, než si domů přinést další zklamání.
Nikol, Pardubice
