Článek
Vždy jsem odcházela z obchodu nadšená, abych se pak doma před zrcadlem zhroutila s pocitem, že se mi celý svět směje. Myslela jsem, že s věkem přijde moudrost. Že v pětatřiceti budu konečně vědět, co mi sluší a co ne. Jak moc jsem se mýlila.
Minulý týden jsem procházela kolem výlohy svého oblíbeného butiku, kde jsem už měsíc okukovala jedny šaty. Byly přesně takové, o jakých jsem snila - tmavě modré s drobnými bílými puntíky, s véčkovým výstřihem a sukní rozšiřující se od pasu. Elegantní, ale ne příliš formální. Šaty, které by se hodily jak do práce, tak na skleničku s kamarádkami. A teď, zrovna teď, když jsem šla kolem, na nich visela cedulka „-50%“. Osud? Znamení? Rozhodně.
Vešla jsem dovnitř jako v transu. Prodavačka, mladá dívka s dokonalým účesem a make-upem, který by na mně vydržel asi dvě minuty, než bych si nechtěně protřela oči, mě přivítala s profesionálním úsměvem. „Mohu vám s něčím pomoci?“ zeptala se. Normálně bych odpověděla automatickým „Ne, děkuji, jen se dívám,“ ale tentokrát jsem bez zaváhání ukázala na šaty ve výloze.
Když mi je přinesla do kabinky, byla jsem nadšená. Látka byla příjemná na dotek, střih vypadal tak, jak jsem doufala, a ta sleva! Kdo by odolal? Kabinka v obchodě byla malinká, osvětlená tak, aby každý vypadal o něco lépe než ve skutečnosti. Zrcadlo mírně zkreslené, aby opticky zeštíhlovalo. Přesně ten typ kabinky, který je navržený tak, abyste odešli s nákupem.
Oblékla jsem si šaty a musím říct, že v tu chvíli jsem se cítila jako Audrey Hepburn v „Snídani u Tiffanyho“. Elegantní, sofistikovaná, prostě božská. Prodavačka stála přede mnou a souhlasně přikyvovala: „Ty šaty jsou jako stvořené pro vás! Nádherně vám sedí.“ Teď už vím, že tyhle věty říkají všem. Ale v tu chvíli? V tu chvíli to pro mě bylo jako pohlazení po duši.
Zaplatila jsem u pokladny, kde mi prodavačka s úsměvem podala tašku se šaty a řekla: „Užijte si je, budete v nich vypadat skvěle!“ Odcházela jsem z obchodu s pocitem vítězství - mám nové šaty, které mi sluší, a ještě jsem ušetřila. Co víc si přát?
Doma jsem tašku položila na postel a šla si udělat kávu. Chtěla jsem si užít ten moment, kdy si šaty znovu obléknu, tentokrát v klidu domova, a budu se obdivovat v zrcadle. Jenže pak přišel ten okamžik pravdy. Ten okamžik, kdy stojíte před zrcadlem ve své ložnici, kde není žádné speciální osvětlení ani zkreslující zrcadlo. Jen vy, vaše tělo a šaty, které jste si právě koupili.
Nejdřív jsem si myslela, že je to jenom špatný úhel. Pak jsem si říkala, že možná potřebuju jiné boty. Nebo že by to chtělo ten správný účes. Ale čím déle jsem na sebe v zrcadle zírala, tím jasnější mi bylo, že problém není v úhlu, botách ani účesu. Problém byl v tom, že ty šaty prostě nebyly pro mě. Seděly mi jako pytel od brambor. V pase byly příliš volné, v bocích příliš těsné a ten výstřih, který měl zdůraznit mé přednosti, je spíš nemilosrdně odhaloval.
Sedla jsem si na postel a přemýšlela, kolikrát jsem v životě udělala stejnou chybu. Kolikrát jsem si koupila něco, co vypadalo skvěle na věšáku, na modelce nebo v reklamě, jen abych pak doma zjistila, že realita je někde úplně jinde. A proč to vlastně dělám? Proč si nedokážu koupit oblečení, které mi opravdu sedí, místo abych se snažila vtěsnat do něčeho, co není pro mě?
Možná je to tím, že se stále snažíme být někým, kým nejsme. Mít postavu jako modelka, vystupovat jako celebrita, žít jako influencerka na Instagramu. Zapomínáme, že krása není v tom, jak dokonale nám něco padne podle obecných standardů, ale v tom, jak se v tom cítíme my samy.
Ty šaty teď visí v mé skříni jako připomínka. Ne jako připomínka mého nákupního selhání, ale jako připomínka toho, že bych se měla mít ráda takovou, jaká jsem. A kupovat si šaty, které jsou krásné nejen na věšáku, ale především na mně.
