Článek
To bistro máme rádi, chodíme tam už roky. Většinou je tam plno, ale obsluha to zvládá s úsměvem, jídlo je čerstvé, prostředí útulné a člověk má pocit, že i když zaplatí o pár korun víc než ve stánku, dostane kvalitu. A hlavně klid.Zrovna ten den tam nebylo nijak přelidněno. Dorazili jsme s partnerkou po práci, sedli si ke stolku u okna a objednali si klasiku.
Já burger s hranolky, ona salát s lososem a citronovou limonádu. Příjemné posezení, dobré jídlo, obsluha milá jako vždycky. Po jídle jsme požádali o účet a čekali, než nám ho přinesou. Všechno probíhalo jako obvykle, jenže v ten moment do bistra přišel jiný host a od začátku bylo vidět, že mu něco nesedí. Byl to muž kolem padesátky, upravený, s výrazem člověka, který se tváří, že je zvyklý na určitou úroveň a který přesně ví, co se kde má dít. Sedl si nedaleko nás, objednal si malé espresso a koláč. Nic složitého, nic, co by vyžadovalo extra péči. Číšník mu vše přinesl včas, na stole bylo prostřeno, účtenka přinesena. A právě ta účtenka spustila všechno.
Nejdřív jsme slyšeli jen něco jako „to snad nemyslíte vážně“, následované tím klasickým znechuceným uchechtnutím, které většinou značí, že dotyčný právě našel něco, co mu dává důvod být nespokojený. V tu chvíli jsme zpozorněli. Muž si stěžoval, že mu účtovali o jednu korunu víc, než měl pocit, že je správně. Ano, jednu korunu. Ne deset, ne dvacet, ale jednu jedinou. Prý v ceníku na tabuli byl koláč za 58 korun a jemu na účtence svítilo 59. A jestli prý jako vážně chtějí vydělávat tímhle způsobem. Obsluha, mladý číšník, se mu to snažil vysvětlit, že tabule je orientační a že skutečná cena je v menu, které měl na stole. Muž ale nehodlal slyšet nic z toho. Tvrdil, že tabule je první věc, kterou zákazník vidí, a tudíž je závazná. Že tohle je klamání spotřebitele a že by zavolal Českou obchodní inspekci, kdyby měl víc času. Hovořil hlasitě, nepříjemně, čím dál víc teatrálně. Lidé u vedlejších stolů se začali ohlížet.
Číšník ale celou dobu zůstával v klidu. V jednu chvíli odešel za bar a vrátil se s korunou v ruce. S úsměvem ji položil pánovi na stůl a přidal k tomu bonbón. Takový ten obyčejný ovocný karamel, co se občas dává jako pozornost. Řekl mu, že ho to mrzí, pokud došlo k nedorozumění, a že věří, že tohle vyřeší situaci. Byl přitom naprosto profesionální, milý, bez stopy ironie. A právě to pána dorazilo. Nevěděl, jak reagovat. Bylo vidět, že čekal hádku, protiútok, argumenty. Místo toho dostal korunu a bonbón.
V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Místo aby si vzal peníze a odešel, seděl tam dál, díval se na tu minci jako by ho urazila, pak ji znechuceně shrábl do kapsy, bonbón nechal ležet na stole a bez dalších slov odešel. V bistru zavládlo ticho. Pak se pár lidí usmálo a vrátilo zpátky ke své kávě nebo dezertu. Číšník to celé ustál s přehledem, jako by se nic nestalo. Přitom to mohla být situace, která by leckoho rozhodila na celý den.
Zůstala mi v hlavě ta jediná koruna. Jak moc může někomu vadit? Chápu, že každý chce platit tolik, kolik má. Ale když se někdo rozčiluje kvůli takové drobnosti, začneš si klást otázku, jestli je to opravdu o té koruně, nebo o něčem jiném. Možná měl špatný den. Možná si potřeboval něco vykompenzovat. Možná chtěl jen ukázat, že má pravdu. Ale ve výsledku to bylo nedůstojné. Ne pro toho číšníka. Pro něj to byla jen další historka z provozu. Ale pro toho pána to byla ukázka, jak člověk sám sebe může shodit, když neumí jednat s respektem.
Když jsme odcházeli, podíval se na nás číšník a jen tak mezi řečí pronesl, že doufá, že nám chutnalo. Usmáli jsme se a přikývli. A já si v tu chvíli uvědomil, jak moc může drobnost jedna koruna a jeden bonbón, ukázat o lidech víc než hodinový rozhovor.
