Článek
On byl nezvykle mlčenlivý, ale nepřikládala jsem tomu význam. Myslela jsem si, že si jen potřebuje odpočinout stejně jako já. Cesta uběhla rychle. Zaparkovali jsme před chatou, vynesli tašky a já měla pocit, že se mi konečně ulevilo. Všude byl klid, jen vítr v korunách stromů a studený vzduch, který voněl podzimem. Rozdělali jsme oheň, otevřeli víno a sedli si ke krbu. Byla jsem přesvědčená, že tohle je přesně ten moment, kvůli kterému spolu jezdíme pryč. Abychom se znovu nadechli.
Seděli jsme proti sobě, plameny osvětlovaly stěny a já se snažila mluvit o obyčejných věcech. O práci, o tom, co bych chtěla příští rok změnit, o tom, že jsem poslední dobou unavená víc než obvykle. Odpovídal stručně, občas se usmál, ale cítila jsem, že je někde jinde. Pak se zeptal, jestli jsem někdy přemýšlela o tom, že bychom spolu bydleli. Ta otázka mě překvapila, ale zároveň potěšila. Řekla jsem, že ano, že mi to přijde přirozené.
Nevím přesně, kdy se to zlomilo. Možná v okamžiku, kdy začal mluvit o tom, jak si představuje budoucnost. Jak by to mělo vypadat, kde bych měla být já a kde on. Mluvila jsem klidně, snažila se vysvětlit, že mám svoje tempo a že některé věci nechci uspěchat. Najednou se jeho hlas změnil. Zvedl se ze židle, prošel se po místnosti a začal mluvit hlasitěji. Říkal, že jsem nerozhodná, že pořád váhám a že mu beru čas.
Seděla jsem u krbu a měla pocit, že se dívám na někoho cizího. Oheň praskal, venku byla tma a já si říkala, že tohle přece nemůže být ten klidný víkend, na který jsem se těšila. Snažila jsem se ho uklidnit, ale každé moje slovo ho dráždilo víc. V jednu chvíli kopl do polínka u krbu a uhlíky se rozletěly po podlaze. Lekla jsem se. Ne kvůli ohni, ale kvůli němu.
Řekla jsem mu, že takhle se mnou mluvit nemůže. Že se ho nebojím, ale že mi to není příjemné. Podíval se na mě způsobem, který jsem u něj nikdy neviděla. Chladně, bez emocí. V tu chvíli jsem pochopila, že už nejde jen o hádku. Že se něco zásadního zlomilo.
Zbytek večera byl tichý. Každý jsme seděli na jiné straně místnosti, oheň pomalu dohasínal a já cítila zvláštní směs strachu a smutku. V noci jsem skoro nespala. Ležela jsem a přemýšlela, jak se může člověk během pár minut stát někým, koho nepoznáváte. Ráno jsem vstala dřív než on, sbalila si věci a řekla, že jedu domů. Neprotestoval. Jen přikývl.
Cesta zpátky byla dlouhá a tichá. Hlavou se mi honily všechny momenty, kdy jsem něco přehlédla nebo omluvila. Doma jsem si myslela, že se mi ozve. Že si to vysvětlíme, že mi napíše, že to přehnal. Místo toho přišla zpráva, ve které stálo, že si potřebuje dát odstup a že by bylo lepší, kdybychom spolu nějakou dobu nebyli v kontaktu.
Nejdřív jsem byla v šoku. Pak naštvaná. A nakonec jsem cítila prázdno. Uvědomila jsem si, že po tom, co se stalo u krbu, už mezi námi není bezpečno. Ne fyzicky, ale lidsky. Zmizel respekt, zmizela důvěra. Zůstala jen pachuť strachu a vědomí, že některé věci nejde vzít zpátky.
Dnes už si nevoláme. Nepíšeme si. Občas vezmu telefon do ruky a mám chuť mu zavolat, zeptat se, jestli to celé nemohlo dopadnout jinak. Pak si ale vzpomenu na ten pohled u krbu a telefon zase položím. Některé víkendy vás totiž neodpočinou. Některé vám místo klidu ukážou pravdu, na kterou jste nebyli připravení. A i když to bolí, možná je lepší ji vidět dřív než pozdě.
