Článek
Takhle jsme si to aspoň domluvili. Jenže už první večer jsem zjistila, že jsme tu tak trochu ve třech. A mně se během pár minut zhroutil celý obraz, který jsem si o našem vztahu dosud držela. Cesta proběhla dobře, počasí vyšlo, hotel byl krásný. Trochu nás sice zaskočilo, že neměli připravený pokoj s manželskou postelí, ale řekli jsme si, že to se může stát.
Hned jsme si šli prohlédnout okolí a naplánovali, kam půjdeme večer na večeři. Vypadalo to fakt slibně. Po dlouhé době jsem měla pocit, že jsme si blízko. Usmíval se na mě, dotýkal se mě, povídali jsme si o věcech, které už dávno zapadly v každodenním kolotoči. A já si říkala, jo, tohle potřebujeme. Možná to ještě nevzdáme.
Jenže pak se všechno zvrtlo. Po večeři jsme se vrátili do hotelu a šli si sednout na venkovní terasu. Pili jsme víno, dívali se na hvězdy a bylo to přesně takové, jaké jsem si to vysnila. Dokud nezačal být divný. Pořád koukal do telefonu, občas se někam otočil, jakoby někoho vyhlížel. Když jsem se zeptala, co se děje, odbyl mě, že nic. Ale já ho znám. Byl nervózní. Nakonec vstal, že si musí odběhnout na chvíli na recepci. Prý si zapomněl ověřit jednu věc ohledně zítřejšího výletu. Než jsem stačila říct cokoli, byl pryč.
A právě tehdy jsem ji uviděla. Seděla opodál, ale ne dost daleko na to, aby mi unikla. Jeho bývalá. Přesně ta, se kterou byl ještě před naším vztahem. Nikdy jsme se neviděly osobně, ale měla jsem ji dostatečně prohlédnutou z fotek. A ona tam seděla. Krásná, sebevědomá, opálená, s výrazem, že ví přesně, co dělá. Nejdřív jsem si říkala, že to musí být náhoda. Co by tu dělala? Ale v tu chvíli se vrátil on. A místo toho, aby si zase sedl ke mně, šel rovnou k ní. Usmál se, ona vstala a objali se. Ano, přímo přede mnou. Ani netušil, že je vidím.
Byla jsem v šoku. Došlo mi, že to není náhoda. Že se tu nesešli jen tak. A že tohle všechno měl v plánu už předem. Jen mi o tom „zapomněl“ říct. Seděla jsem tam jako opařená a nevěděla, jestli mám vstát a odejít, nebo tam zůstat a čekat, co z toho bude. Nakonec jsem vstala a odešla do pokoje. A on se vrátil až za hodinu. S úsměvem na tváři, jakoby nic. Řekl, že jenom potkal známou z minulosti a že nečekal, že tady bude. Že si jen chvíli povídali. Že nemám být vztahovačná. A že přece máme být spolu, ne se hádat.
Ale já mu nevěřila ani slovo. Celý zbytek večera jsem přemýšlela, co z toho je pravda. Jestli se fakt jen náhodou potkali. Nebo jestli tady byla kvůli němu. A hlavně, proč se tvářil, že se nic neděje? Proč mi neřekl hned, že tu je? Kdyby šlo o náhodu, neměl by důvod mlčet. Ale on mlčel. Zatajil mi to. A to je přesně to, co mě zranilo nejvíc.
Zbytek dovolené už byl poznamenaný. Snažili jsme se tvářit, že je všechno v pohodě, ale nebylo. Mluvili jsme spolu míň, vyhýbali jsme se těm těžkým tématům, protože jsem věděla, že se stejně ničeho nedočkám. A že pravda bude někde jinde, než mi tvrdí. S bývalou jsme se pak potkali v hotelu ještě dvakrát. Pokaždé se jen usmála, pozdravila a šla dál. Jako by přesně věděla, jak moc mě to bolí. A on? Ten hrál mrtvého brouka. Očividně to celé podcenil. Myslel si, že budu mlčet, že se nezeptám, že to přejdu.
Od té doby jsem o našem vztahu začala přemýšlet jinak. Ztratil moji důvěru. Ne tím, že by s ní něco měl, ale tím, že se mnou nehrál fér. Mohli jsme mít krásnou dovolenou, kde bychom si byli blíž. Ale místo toho mě zklamal. A i když jsme se vrátili domů a všechno se vrátilo do běžných kolejí, něco uvnitř už se nevrátilo nikdy.
