Článek
Říkali jsme si, že si uděláme týden jen pro sebe. Moře, slunce, dobré jídlo, možná nějaký výlet lodí. Takové ty běžné věci, které dělají páry, když si chtějí odpočinout. A taky jsem si myslela, že třeba přijde s tím prstýnkem, o kterém občas vtipkoval. Jenže realita byla úplně jiná.
Pár prvních dnů probíhalo všechno normálně. Skoro až podezřele normálně. On byl milejší než obvykle, usměvavý, pozorný, dokonce mě nechal vybrat každý večer restauraci, což dřív rozhodně nebývalo pravidlem. Ale tohle jsem nebrala jako signál. Spíš jsem si říkala, že se mu tam prostě líbí a je v pohodě. Možná jsem jen konečně měla pocit, že je všechno tak, jak má být. Ani mě nenapadlo, že v sobě celou dobu dusí něco, co nakonec vyplulo na povrch tak nečekaně, že si ten okamžik pamatuju do nejmenšího detailu.
Bylo to předposlední den, když jsme seděli u bazénu. Slunce zapadalo, lidi kolem popíjeli drinky a hrála tichá hudba. A on se ke mně najednou naklonil a řekl mi, že mi něco musí říct. Myslela jsem si, že přijde s nějakým dojemným vyznáním, nebo že mi nabídne společné bydlení, o kterém jsme mluvili už několikrát. Ale pak pronesl úplně klidně, skoro jako kdyby říkal, že došel opalovací krém: „Teri, já ti musím něco říct. Mám druhou rodinu.“
V tu chvíli se mi úplně zastavil čas. Nepřeháním. Seděla jsem tam a koukala na něj, protože mi to nedávalo žádný smysl. Vůbec. V hlavě mi okamžitě začaly naskakovat obrazy z posledních měsíců. Všechny ty jeho služební cesty, zmeškané hovory, zvláštní nálady, co se objevovaly a mizely, jako kdyby byly naprogramované. Najednou jsem měla pocit, že všechno do sebe začalo zapadat, ale zároveň jsem tomu pořád nemohla uvěřit.
Neřekl to s lítostí. Ani s omluvou. Spíš jako člověk, který se rozhodl splnit si nějakou vnitřní povinnost a považuje tím věc za vyřešenou. Říkal, že to není tak, jak to vypadá, že to není „podvod“, ale „komplikace“. Vtipné slovo na to, že má doma dítě a ženu, která si myslí, že je s ní ve vztahu. A taky že mě miluje, ale zároveň nechce opustit ani tu druhou rodinu. Že doufá, že to „nějak zvládneme“.
Nevím, jestli jsem se tehdy rozbrečela. Myslím, že jsem spíš ztuhla. Nepamatuju si, co jsem řekla. Jen vím, že jsem zbytek večera mlčela. A on se choval, jako kdyby mi právě oznámil, že ho přeložili do jiné pobočky. Šel si zaplavat. Dal si gin s tonikem. Smál se s nějakým Čechem, co měl ručník vedle nás. Já jen seděla a zírala do vody, jak kdybych doufala, že mi tam někdo napíše, co mám dělat.
Noc byla hrozná. Samozřejmě jsme byli na jednom pokoji, protože jsme si připlatili za krásný výhled na moře. Spala jsem s ručníkem kolem těla, protože jsem se ho nechtěla ani dotknout. On usnul, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce. Já jsem celou noc přemítala, kdy to začalo. Jestli už mě vlastně někdy miloval. A hlavně, jak jsem mohla být tak slepá. Nebo spíš, jak mohl být tak klidný. Tolik měsíců žít dva životy a pak mi to říct před odletem, jako by šlo o ztracené sluneční brýle.
Druhý den ráno jsem neřekla ani slovo. Ani on ne. Do hotelu přijel autobus a my s ostatními nasedli na cestu na letiště. Asi po dvaceti minutách jízdy mi to došlo. Tedy ne všechno, ale došlo mi, že se mnou ani nepočítal na cestu domů. V momentě, kdy začal telefonovat a říkat do mobilu „už jedu na letiště, za chvíli přistanu“, mi to došlo úplně. Mluvil s ní. S tou druhou. Měl připravený scénář, jak se mnou odlétá z dovolené, aby mohl v klidu zapadnout zpátky do své jiné reality.
Seděla jsem vedle něj a cítila, jak mi běhá mráz po zádech. Chtělo se mi zvracet. A taky jsem věděla, že když to teď nevzdám, tak mě to semele úplně. Po příjezdu na letiště jsem mu řekla, že odlétám sama. On se na mě díval překvapeně, ale vlastně to ani nezpochybnil. Jen kývl a řekl: „Asi je to tak lepší.“
Od té chvíle jsem ho už neviděla. Ani mi nezavolal. Já jemu taky ne. Do dneška nevím, jestli ta druhá žena ví, že jsem existovala. Ani jestli to jeho dítě je roční nebo školák. Ale vím, že kdyby mi to neřekl tehdy, u bazénu, asi bych na něj čekala další roky a věřila mu každou lež. V Turecku se mi zbořil svět. Ale taky mi tam spadl z očí závoj, který jsem si sama nasadila.
Dnes je to půl roku. Pořád jsem to úplně nestrávila. Dlouho jsem měla potřebu si ho omlouvat, hledat v tom nějakou logiku, vysvětlení. Ale pak mi došlo, že žádná není. Někteří lidé prostě žijí dvojí život a nevidí na tom nic špatného. A my ostatní, co jim věříme, jsme jen kulisou, dokud se jim to hodí. Nejhorší na tom ale není ta lež. Nejhorší je, že jsem mu chtěla věřit i po tom všem. Že jsem si až na letišti uvědomila, že to celé byl jeden velký podvod. A že jsem v tom figurovala jako naivní doplněk někoho jiného.
