Článek
Když jsem nastoupila do nové práce, byla jsem plná nadšení. Byl to můj první stabilní pracovní poměr po škole a měla jsem radost, že konečně dělám něco, co mi dává smysl. První týdny byly klidné, vše jsem se učila, poznávala lidi i prostředí. Jen jeden člověk mi od začátku neseděl. Kolega Marek. Všichni říkali, že je trochu uzavřený, ale férový. Jenže ke mně se choval tak, že jsem každé ráno vstávala se stahnutým žaludkem.
Začalo to nenápadně
První měsíc jsem si říkala, že možná jen špatně chápu jeho tón. Byl odměřený, krátký, občas mi odsekl. Když jsem se ho zeptala na něco k práci, odpověděl jednou větou a odešel. Myslela jsem, že je prostě typ člověka, který nemá rád nové lidi. Takových jsem potkala víc. Jenže postupně se jeho chování stupňovalo. Začal mi schválně nechávat neúplné podklady, nepředával informace, a když jsem kvůli tomu něco udělala špatně, netajil se tím, že to s radostí oznámí šéfové. Ta mě naštěstí znala už z pohovorů a věděla, že na sobě makám, takže mě nikdy neshodila. Jenže Marek nepřestával.
Ráno jsem přicházela do kanceláře s pocitem, že mě čeká další překážka. On si seděl u svého stolu, klikal do počítače a ani nezvedl oči. Když jsem se ozvala já, něco zabručel. Kolegům okolo se choval normálně. Smál se s nimi, povídal si, dělal běžnou konverzaci. Jen já jsem pro něj byla vzduch. Začala jsem pochybovat o sobě. Jestli jsem někde v začátku udělala chybu. Jestli jsem ho něčím naštvala. Hledala jsem v sobě chybu, protože mi to přišlo jako jediná logická možnost. Člověk přece nezačne někoho nenávidět bez důvodu.
Nevydržela jsem to a svěřila se
Jednoho dne mi nechal na stole hromadu papírů. Bez jediného slova. Byly to podklady, které vůbec nesouvisely s mojí prací. Když jsem mu je šla vrátit, řekl, že buď je vyřídím, nebo je mám hodit do koše, protože on na to nemá čas. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi zvedá tlak. Po práci jsem šla rovnou domů a brečela. Uvědomila jsem si, že tohle není jen nepříjemný kolega. To už bylo něco víc. Něco, co mi začalo narušovat spánek, chuť k jídlu i energie, kterou jsem do té práce dávala.
Po pár týdnech trápení jsem si sedla s jednou kolegyní. Věděla jsem, že je empatická a že to nezneužije. Vyslechla mě a řekla, že to není poprvé, co vidí Marka takhle jednat. Jenže tentokrát prý přitvrdil víc než kdy dřív. A pak řekla větu, která mě zastavila. Prý si mám zjistit, co říká lidem o mně. Nechápala jsem to. Co by o mně mohl říkat? Vždyť mě skoro neznal. Jenže když jsem začala poslouchat, co se v kanceláři šeptá, nestačila jsem se divit.
Pravda byla úplně jinde
Jednou večer jsem se náhodou vracela pro zapomenutou bundu. Slyšela jsem, jak se Marek baví s kolegou o tom, že prý jsem protekční. Že mě sem prý protlačil někdo z vedení. Že jsem prý jeho konkurence. A že mi nedovolí, abych mu vzala místo, o které si dlouho říká.
Byla jsem v šoku. Kdo by o mně něco takového tvrdil. A proč. Tehdy jsem se rozhodla jít za šéfkou a požádat o vysvětlení. Vzala mě do zasedačky a celou věc jsme si vyříkaly. Ukázalo se, že Marek si to všechno domyslel. Prý mu někdo řekl, že se má připravit na změny v týmu, a on si vyložil, že moje pozice je hrozba pro tu jeho.
Najednou mi to dávalo smysl. Jeho chování, neochota spolupracovat, neustálé házení klacků pod nohy. Všechno to vycházelo z jeho strachu. Ne z toho, že bych mu ublížila. Ale z toho, že jsem se mu jen omylem připletla do cesty. Šéfka mu to druhý den vysvětlila. Ne veřejně. Ne tak, aby byl ponížený. Jen mu řekla, že si něco špatně vyložil. Od té doby se začal chovat jinak. Ne že by se omluvil. Ale přestal být útočný. Přestal mi dělat naschvály. A občas se dokonce zeptal, jak se mi daří.
Nepřišlo zadostiučinění, jen zvláštní prázdno
Po tom všem jsem si uvědomila, jak moc si lidé dokážou zkomplikovat život kvůli vlastním domněnkám. Stačila špatná informace, jedno zaslechnuté slovo a člověk se zacyklí ve strachu, který pak obrátí proti někomu jinému. Já si z toho odnesla něco jiného. Ne všechno, co člověk dělá, je o nás. Někdy jen stojíme na nesprávném místě v nesprávnou chvíli. A i když nás to bolí, není to naše vina.
Dnes už s Markem vycházíme normálně. Nejsme kamarádi, ale nejsme ani nepřátelé. Já jsem se naučila nepřebírat cizí stres a nebrat si věci tak osobně. A on, myslím, pochopil, že strach není dobrý rádce. Jsem ráda, že jsem to zvládla ustát. Protože kdybych to vzdala, nechala bych jednoho člověka rozhodnout o tom, co si o sobě budu myslet. A to už nikdy neudělám.
