Článek
S Pavlou jsme spolu v salonu pracovaly jedenáct let. Bylo jí šestašedesát, mně třiačtyřicet a kromě práce nás spojoval její syn, můj manžel. Když náhle zemřel, převzala objednávky, prádlo i telefonáty zákazníkům, kterým jsem nedokázala říct, že už je neostříhá. Docházela jsem jen na pár hodin a ona po mně nechtěla vysvětlení. Díky ní jsem měla kam se vrátit.
Osm měsíců po jeho smrti jsem zase pracovala naplno. Pavla dál otírala jeho zrcadlo a rovnala nástavce vedle strojku, který nikdo nepoužíval. Zpočátku mi to připadalo přirozené. Jenže u přehledu plateb jsem zjistila, že můj výdělek a její pravidelný příspěvek nestačí. Nájem zůstal stejný, zálohy vzrostly a úspory, ze kterých jsem rozdíl doplácela, docházely.
Pavla nabídla další směny
U kávy před otevřením jsem navrhla nabídnout místo Kláře, holičce, která hledala prostor pro svoje zákazníky. Pavla položila hrnek a zeptala se, kam bych dala synovy věci. Řekla jsem, že bychom je společně uklidily. Vysvětlovala jsem jí účty, ale ona se pořád dívala na jeho pracovní desku. Připadala jsem si, jako bych smlouvala o něčem, co nemá cenu v korunách.
Pak nabídla, že bude přispívat víc. Sedly jsme si nad diář a spočítaly potřebné tržby. Ze tří pracovních dnů by musela přejít na pět a většinu termínů obsadit. „Tak budu chodit víc. Dokud budu moct.“ Namítla jsem, že už teď odchází unavená. Trvala na svém a já ustoupila. Odmítnout její pomoc mi připadalo nevděčné, přestože jsem o takové řešení nestála.
Diář se jí skutečně zaplnil. Brala i zákaznice, které dřív odmítala, a oběd jedla vestoje u pračky. Chtěla jsem mít jinou možnost, kdyby to nevydržela, a dovolila Kláře zkusit v salonu ostříhat dva zákazníky. Vybrala jsem dobu, kdy tam Pavla nebyla. Manželovy nástroje jsem uložila do skříňky. Nebyl to pronájem ani slib, přesto jsem věděla, proč tchyni o zkoušce neříkám.
Strojek byl zpátky
Při společné směně ležely nástroje znovu pod zrcadlem. Jeden zákazník zamířil k prázdnému křeslu, ale Pavla ho poslala ke mně. Počkala jsem, až jsme zůstaly samy. „Takhle to místo nemůžu nikomu pronajmout,“ řekla jsem. Odpověděla bez zaváhání: „Půl roku ti nevadilo, jak to tady držím. Teď ti překáží i jeho strojek.“
Přiznala jsem zkoušku s Klárou a omluvila se, že jsem ji obešla. Pavla o ní už věděla od zákaznice. To mě zahanbilo ještě víc. Zároveň jsem jí řekla, že prázdné místo dál platit nemůžu a že se mi vedle jeho připravených nůžek nepracuje lehčeji. Chyběl mi při každém otočení k zrcadlu. Nepotřebovala jsem si to ještě dokazovat tím, že se jeho desky nikdo nedotkne.
Pavla řekla, že právě díky tomu místu dokáže přijít a odpracovat směnu. Neuměla se dívat na cizího člověka tam, kde stával její syn. Rozhovor jsme nedokončily žádnou dohodou. Ona dál přijímala objednávky a já Kláře sdělila, že jí zatím nemůžu nic slíbit. Při práci jsme se bavily hlavně o barvách a volných termínech.
Její nabídka měla konec
Přibývalo chvil, kdy si Pavla mezi zákaznicemi promínala ruku. Tvrdila, že ji jen přeležela. Zvýšené tempo držela přibližně šest týdnů, než jí zápěstí oteklo tak, že zrušila poslední dvě objednávky. Nabídla jsem, že zákaznice vezmu místo ní. Zavrtěla hlavou. „Tím nic nevyřešíme. Příště to bude stejné.“ Poprvé sama vyslovila, že slíbený příspěvek nedokáže dlouhodobě vydělat.
Když mi oznámila, že odchází, měla už domluvené dva pracovní dny v malém kadeřnictví poblíž svého bytu. Začala jsem ji přemlouvat, ať ještě zůstane, než najdu řešení. Bez jejího příspěvku bude schodek větší. Pavla mě nechala domluvit. „Chtěla jsi, aby se tu zase normálně pracovalo. Já už to tady neumím.“ Napadlo mě, jak samozřejmě jsem počítala s její pomocí i potom, co se všechno kolem ní změní.
Při balení si vybrala synův strojek, nůžky a malou fotografii od pokladny. Křeslo zůstalo jako vybavení salonu. Znovu jsem se omluvila za zatajenou zkoušku. Pavla přiznala, že pět pracovních dnů slíbila hlavně proto, aby nemusela přemýšlet o jiné možnosti. Zákaznicím sama oznámila novou adresu. Některé odešly za ní a já jim nabídla poslední volné termíny bez přemlouvání.
Na oběd přišla bez diáře
S Klárou jsem nakonec uzavřela dohodu jen na tři dny, víc se zavázat nemohla. Upravila jsem ceny a přidala pracovní večer. Ani tak jsem si několik měsíců nevyplácela tolik jako dřív. Při zamykání mi chybělo, že se Pavla ještě vrací pro zapomenutý diář. Nezavolala jsem jí ale s prosbou, aby vzala další směnu.
Pozvala jsem ji domů na oběd. Když jsme dopily kávu, zeptala se na sousedku a na opravu balkonu. Na Kláru se nezeptala a já o salonu nezačínala. Její odchod mi práci zkomplikoval a mezi námi pořád zůstává opatrnost, kterou jsme dřív neznaly. Byla jsem ale ráda, že přišla, i když jsem po ní tentokrát nic nepotřebovala.
