Článek
O to víc mě překvapuje, jak se moji rodiče chovají teď. Ve chvíli, kdy bych čekal alespoň trochu podpory. S manželkou máme dvě děti, deset a dvanáct let. Oba pracujeme, ale s rostoucími náklady na všechno, co si jen dovedete představit, je každý měsíc tak trochu balanc na laně. Nechodíme si stěžovat, nekupujeme si nové věci, ale žijeme skromně. Když přišla ze školy dcera s tím, že jejich třída pojede na třídenní výlet, věděl jsem, že to bude zase rozhodování mezi nutným a „hezkým“. Výlet stál přes tři tisíce. A my jsme je zrovna neměli.
Napadlo mě obrátit se na rodiče. Je jim přes šedesát, už několik let v důchodu, ale paradoxně mají víc peněz než kdy dřív. Prodali byt, přestěhovali se na venkov a několikrát ročně lítají na dovolené. Naposledy na Mauricius. Když jsem jim v klidu řekl, jestli by nám mohli s výletem pomoct, přišla odpověď, která mě fakt zaskočila: „No Lukáši, my jsme si taky všechno museli odmakat. Nejde přece pořád někomu něco platit.“
Někdo by řekl, že mají pravdu. Ale my jsme je o peníze nikdy neprosili. Naopak. Pomáhali jsme jim stěhovat, opravovat dům, manželka jim chodila nakupovat v zimě, když nechtěli ven. Teď jsme jen jednou řekli, že nemáme na výlet pro jejich vnučku. Ne na nový telefon, ne na značkový batoh. Na tři dny v přírodě s třídou.
Co mě ale bolí nejvíc? Že o týden později mi máma nadšeně volala, že si koupili výhodný last minute do Turecka. Pětihvězdičkový hotel, all inclusive, za „skvělých 28 tisíc na osobu“. A já jsem jen polkl a poděkoval za zprávu.
Dcera nakonec na výlet jela. Vzali jsme si menší půjčku, kterou budeme splácet dva měsíce. Nechtěli jsme, aby kvůli naší situaci stála bokem. Ale v hlavě mi to zůstalo. Že jsou chvíle, kdy by člověk čekal, že rodina podrží. A místo toho zjistí, že jejich představa o „pomoci“ končí tam, kde začíná švédský stůl u moře.
