Článek
Jak se to stalo? Nejdřív to byly jen občasné radosti. Nové šaty na povzbuzení po těžkém dni v práci. Boty jako odměna za dokončený projekt. Kabelka na oslavu narozenin. Normální věci, které si dopřává každá ženská, ne?
Jenže pak se z občasných radostí stala potřeba. Nutkání. Závislost. Nakupovala jsem každý den. O polední pauze jsem běžela do obchodů místo na oběd. Večer jsem do noci projížděla e-shopy. Víkendy jsem trávila v nákupních centrech. Kupovala jsem věci, které jsem nepotřebovala, které jsem nikdy nenosila, na které jsem často zapomněla hned, jak jsem je přinesla domů.
Ale ten pocit při nakupování! To vzrušení, když jsem objevila něco „úžasného“. Ta euforie u pokladny. Ten příval endorfinů, když jsem odcházela s taškami plnými nových věcí. Bylo to jako droga. Doslova jako droga. Mozek mi vyplavoval stejné hormony štěstí, jako kdyby mi někdo píchl heroin. A stejně jako heroin, i tohle štěstí rychle vyprchalo a já potřebovala další dávku.
Věděla jsem, že mám problém. Samozřejmě, že jsem to věděla. Nejsem hloupá. Viděla jsem, jak mi rostou dluhy. Jak mi chodí upomínky. Jak mi volají z bank. Slibovala jsem si, že přestanu. Že tohle je poslední nákup. Že od příštího týdne začnu šetřit.
Nikdy jsem nepřestala. Nemohla jsem. Vždycky jsem našla důvod, proč potřebuji ještě tyhle boty, ještě tuhle kabelku, ještě tenhle svetr. Vždycky byla nějaká sleva, nějaká akce, nějaká výprodej, kterou „prostě nemůžu propásnout“.
Rodina a přátelé si všimli. Máma se ptala, kde na to všechno beru. Kamarádky kroutily hlavami nad mým věčně novým oblečením. Kolegyně v práci vtipkovaly o mém „sponzorovi“. Nikdo netušil, že můj „sponzor“ se jmenuje VISA, Mastercard a American Express.
Lhala jsem. Vymýšlela jsem si. Schovávala jsem nákupy. Vyhazovala účtenky. Nechávala si posílat balíčky do práce, aby je neviděli doma. Klasické chování závislého člověka. Jako alkoholik, který schovává flašky, jsem já schovávala tašky z obchodů.
A pak přišel ten den. Den, který změnil všechno. Byl to obyčejný čtvrtek. Byla jsem v obchodním centru (kde jinde) a procházela jsem kolem výlohy s kabelkami. A tam jsem ji uviděla. Krásnou, koženou kabelku v barvě koňaku. Stála tam jako z jiného světa, dokonalá, lesklá, lákavá. Musela jsem ji mít.
Vešla jsem do obchodu jako v transu. Prodavačka se usmívala, když mi ji podávala. „Je to naše nejnovější kolekce,“ řekla. „Limitovaná edice.“
Samozřejmě, že byla. Vždycky jsou „limitované“. Vždycky jsou „nejnovější“. Vždycky jsou „poslední kus“.
Vzala jsem ji do ruky a pohladila jemnou kůži. Přehodila jsem si ji přes rameno a podívala se do zrcadla. Dokonalá. Jako stvořená pro mě. Cenovka říkala 12 900 Kč.
Vytáhla jsem kreditku. Tu poslední, která ještě nebyla na limitu. Podala jsem ji prodavačce. A pak se to stalo.
„Omlouvám se, ale tato karta byla odmítnuta,“ řekla tiše.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „To musí být omyl,“ zamumlala jsem. „Zkuste to znovu.“
Zkusila. Znovu odmítnuto.
Vytáhla jsem telefon a rychle zkontrolovala bankovní aplikaci. A tam to bylo, černé na bílém. Všechny moje účty byly prázdné. Neměla jsem ani korunu.
„Omlouvám se,“ řekla jsem prodavačce a položila kabelku na pult. „Asi… asi si ji vezmu jindy.“
Vyšla jsem z obchodu jako ve snách. Nohy mě samy nesly k východu z obchodního centra. Venku pršelo. Neměla jsem deštník. Bylo mi to jedno. Déšť smýval moje slzy, když jsem si konečně přiznala pravdu.
Jsem na dně. Jsem závislá. Jsem v průšvihu.
Sedla jsem si na lavičku v parku, promočená na kost, a poprvé po letech jsem se opravdu zamyslela nad svým životem. Co dělám? Proč to dělám? Co mi to přináší?
A hlavně – co mi to bere?
Bere mi to peníze, to je jasné. Bere mi to budoucnost – žádné úspory, žádný důchod, žádná finanční rezerva. Bere mi to vztahy – lžu lidem, které miluju. Bere mi to sebeúctu – vím, že to, co dělám, je špatné, a přesto to dělám dál.
V tu chvíli jsem se rozhodla. Takhle to dál nejde. Musím s tím něco udělat. Teď hned. Dnes.
Cestou domů jsem zavolala na linku pro léčbu závislostí. Druhý den jsem měla první sezení s terapeutkou. Přiznala jsem rodině a přátelům, co se děje. Bylo to těžké, ponižující, bolestivé. Ale bylo to osvobozující.
Nastoupila jsem léčbu. Stejně jako alkoholik nebo narkoman. Protože to je přesně to, čím jsem byla – závislá. Moje droga byla jen trochu společensky přijatelnější. Nikdo vás neodsoudí za nakupování tak, jako by vás odsoudil za heroin. Ale princip je stejný. Únik. Útěcha. Falešné štěstí.
Léčba byla těžká. Musela jsem se naučit čelit emocím, před kterými jsem utíkala do obchodů. Musela jsem se naučit nacházet radost v jiných věcech než v nových botičkách nebo kabelkách.
Musela jsem se taky postavit svým dluhům. Bylo to děsivé. Dohromady jsem dlužila přes 400 tisíc korun. Částka, která se zdála nemožná splatit. Ale s pomocí finanční poradkyně jsem sestavila plán. Prodala jsem většinu těch věcí, které jsem nakoupila. Překvapivě, mnoho z nich bylo stále s visačkami, nikdy nepoužité. Nastoupila jsem do druhé práce. Přestěhovala jsem se do menšího bytu.
Dnes, tři roky po tom deštivém dni v parku, jsem konečně bez dluhů. Mám malé, ale rostoucí úspory. Mám jednu kreditku, kterou používám střídmě a splácím každý měsíc. A hlavně – mám zpět svůj život.
Občas cítím to nutkání. Ten hlásek, který mi šeptá, že tenhle svetr potřebuji, že tyhle boty jsou nezbytné, že tahle sleva je příliš dobrá, než abych ji propásla. Ale teď už ten hlásek umím ignorovat. Umím rozlišit mezi potřebou a chtíčem. Mezi skutečnou radostí a falešným štěstím z nákupu.
A víte, co je zvláštní? Jsem šťastnější. Protože štěstí nikdy nebylo v těch taškách z obchodů. Bylo v procházkách s přáteli, v rozhovorech s rodinou, v knížce čtené v parku, v západu slunce nad řekou. Ve všech těch věcech, které jsem přestala vidět, protože jsem byla příliš zaneprázdněná nakupováním.
Takže pokud vám to něco připomíná – pokud máte skříně plné věcí s visačkami, účty plné dluhů a srdce plné prázdnoty – vyhledejte pomoc. Není to jen „holčičí záliba v nakupování“. Je to závislost. Skutečná, ničivá závislost. A jako každá závislost, i tato se dá léčit.
A ten deštivý den v parku? Ten den, kdy jsem si konečně přiznala pravdu, byl nejlepší den mého života. Protože to byl den, kdy jsem začala znovu žít.
