Článek
Bylo to odpoledne. Na pobočce bylo plno, všichni posílali dopisy, balíky a přání. Já jsem stála u přepážky a odbavovala jednoho zákazníka za druhým, když se ve dveřích objevil asi sedmiletý chlapec. Měl na sobě zimní bundu, batoh a v ruce pevně svíral bílou obálku. Chvíli stál u dveří, jako by se rozhlížel, kam má jít, a pak nesměle přišel ke mně.
„Dobrý den,“ řekl tiše a podal mi obálku. „Chtěl bych ji poslat tátovi.“
Usmála jsem se, protože děti občas posílají dopisy prarodičům nebo kamarádům. „Jistě, a kam to bude?“ zeptala jsem se. Chlapec se podíval na obálku, kterou psal dětskou rukou, a řekl: „Do nebe.“
Zůstala jsem stát s obálkou v ruce a na okamžik nevěděla, co říct. Myslela jsem, že jsem se přeslechla, ale on se na mě díval naprosto vážně. „Tátovi do nebe,“ zopakoval.
Podívala jsem se na obálku. Skutečně tam bylo napsáno: Tátovi, do nebe. Žádná adresa, žádné známky, jen tohle. V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. „A co mu píšeš?“ zeptala jsem se potichu, i když jsem tušila, že bych to asi neměla.
„Že mi chybí,“ odpověděl. „A že jsem dostal jedničku z diktátu.“
Lidé za ním ve frontě zmlkli. Najednou bylo v místnosti úplné ticho. Cítila jsem, jak se mi lesknou oči. Zhluboka jsem se nadechla, abych to zvládla profesionálně. Vzala jsem obálku a řekla mu, že ji určitě doručíme. Usmál se a poděkoval.
Když odešel, chvíli jsem tam seděla a dívala se na tu bílou obálku. Bylo na ní dětské písmo, lehce rozmazané inkoustem. Bylo jasné, že ten kluk v ní vložil všechno, co měl na srdci.
Po směně jsem obálku odnesla do kanceláře vedoucí a řekla jí, co se stalo. Chvíli na ni taky koukala beze slova, pak ji položila na stůl a řekla, že by bylo škoda ji vyhodit. Navrhli jsme, že ji pošleme dál, symbolicky. Napsaly jsme na ni razítko „nebeská pošta“ a vložily ji mezi zásilky, které se odesílají na nedoručitelné adresy.
Věděla jsem, že nikdy nedorazí, kam měl chlapec v plánu. Ale měla jsem pocit, že alespoň takhle se ten dopis dostane tam, kam má.
Druhý den jsem na toho kluka pořád vzpomínala. Jak stál v té zimní bundě, ruce ztuhlé mrazem, ale s očima plnýma víry, že jeho dopis opravdu dorazí. A v tu chvíli jsem pochopila, že i kdyby ten dopis nikdy nikdo nepřečetl, už jen to, že ho napsal, bylo důležité.
Protože možná právě tím dopisem se s tátou rozloučil.
Od té doby, kdykoliv vidím dítě s obálkou, vzpomenu si na něj. Na ten nápis Tátovi, do nebe. A na to, že i malý dopis může mít obrovskou váhu.
Ne každé odeslání končí doručením. Ale někdy stačí, že člověk napíše. Protože psaní má zvláštní sílu, dokáže zmenšit bolest, i když svět odpověď nikdy nepošle.
