Článek
S mámou jsme si byly blízké už před tátovou nemocí. Když potřeboval péči, já ho vozila na vyšetření a ona k němu doma vstávala. Po jeho smrti nám zůstaly každodenní telefonáty. Probíraly jsme nákupy, moji práci i to, jak se jí spí samotné. Je mi sedmačtyřicet, táta zemřel před deseti měsíci a pořád někdy začnu vyprávět něco, co by pobavilo hlavně jeho.
Když máma nechala u hrobu upevnit viklající se vázu, poprosila jsem ji o fotografii výsledku. Poslala ji i se zprávou, že tátovi přinesla karafiáty, které měl rád. Obrázek jsem si zvětšila a prohlížela si květiny i vyčištěný kámen. Ulevilo se mi. Nemohla jsem tam s ní být, ale měla jsem pocit, že jsme se zase o něco postaraly společně.
Začala jsem čekat na fotku
Při návštěvě u mě máma zmínila, že cestou ze hřbitova potkala sousedku. Zeptala jsem se, proč mi nic neposlala. Zarazila se a slíbila, že příště nezapomene. U dalšího snímku jsem upozornila na dohořelou svíčku. Tvrdila jsem jí, že to není výtka, že jsem si té svíčky jen všimla. Máma mi přesto začala vysvětlovat, že novou neměla v tašce.
Když se chystala s kamarádkou na výlet, připomněla jsem jí, že květiny na hrobě už musí být suché. Řekla, že je vymění, až tam půjde. Její odpověď mi připadala lehkovážná. Sama jsem na hřbitov chodila, jenže jsem bydlela dál a po práci se tam nedostala tak snadno jako ona. Tím jsem si omlouvala, proč jí připomínám něco, co bych si mohla zařídit sama.
„Já tam nechci pořád vytahovat telefon,“ namítla, když jsem znovu čekala na obrázek. „Vždyť je to jeden obrázek. Aspoň vím, že je tam všechno v pořádku.“ Nezeptala jsem se, jestli tam má klid ona. Když fotografie nepřišla, poslala jsem otazník. Máma mi nakonec snímek poslala a já její ústupek brala jako důkaz, že nežádám nic přehnaného.
Na obrázku zůstalo stejné listí
Při procházení zpráv jsem si všimla žlutého listu na obrubě. Ležel stejně jako na starší fotografii. Přepínala jsem mezi nimi, porovnávala květiny i odraz stromu na kameni. Byl to stejný snímek. Zavolala jsem mámě a místo pozdravu se zeptala, proč mi lže. Přiznala, že obrázek poslala znovu. U táty nebyla.
Chtěla jsem vědět, kolikrát už to udělala. Odpověděla, že jednou, ale na hřbitov nechodí už delší dobu. „Já už tam předem přemýšlela, co mi na té fotce zase vytkneš.“ Popsala mi, jak přestavovala květiny, aby nezakrývaly nápis, a zapalovala novou svíčku jen kvůli obrázku. Přitom si chtěla sednout na lavičku a chvíli tam zůstat.
Řekla, že starou fotografii posílat neměla. Chtěla se vyhnout otázkám, ale místo toho mi dala další důvod ji vyslýchat. Navrhla jsem, ať mi tedy pošle novou, až tam opravdu půjde. „Ne. Už ti nechci dokazovat, že jsem byla za vlastním mužem.“ Zarazilo mě, jak tvrdě to znělo. Pořád jsem však víc cítila vlastní uraženost než to, co mi právě vysvětlila.
Před bratrem jsem mluvila za ni
Bratrovi jsem do telefonu řekla, že máma přestala chodit k tátovi a asi nezvládá být sama. O fotografiích jsem pomlčela. Když jsme se u ní sešli, nabídl jí doprovod. Máma se podívala na mě a zeptala se, co přesně ode mě slyšel. Měla jsem chuť rozhovor odvést jinam. Nechala jsem ji ale vysvětlit, proč tam přestala chodit.
Sama jsem dodala, že jsem snímky vyžadovala a hodnotila, jak hrob vypadá. Bratrovi jsem přiznala, že ode mě dostal zkreslené vysvětlení. Překvapeně řekl, že to podle mého telefonátu pochopil úplně jinak. Máma mlčela. Čekala jsem, že dodá něco smířlivého, ale tentokrát jsem ji o to ani pohledem neprosila.
Ke hrobu jsem šla sama. Vyměnila jsem vodu a automaticky sáhla po telefonu. Chtěla jsem mámě poslat obrázek, snad aby viděla, že jsem se postarala. Jenže jsem už předem čekala na její odpověď. Potřebovala jsem, aby napsala něco obyčejného a já uvěřila, že mezi námi hádka skončila. Telefon jsem nechala v kapse.
Při omluvě jsem jí neříkala, že jsem to myslela dobře. Přiznala jsem, že mi její návštěvy potvrzovaly, že na tátu pořád myslí stejně jako já. Když mluvila o výletu, bála jsem se, že už jí chybí méně. „Nebudu chtít fotky ani se vyptávat, kdy jsi tam byla,“ slíbila jsem. Máma řekla, že jí moje otázky opravdu ublížily. Nesnažila jsem se její odpověď zmírnit.
Tentokrát mi nic neposlala
Při obyčejném hovoru sama zmínila, že byla u táty. Málem jsem se zeptala, co mu přinesla. Než jsem to vyslovila, začala vyprávět, jak s kamarádkou na výletě nastoupily do špatného autobusu. Zeptala jsem se, kam dojely. Máma se rozesmála a já ji nechala vyprávět.
Fotografie mi chybějí a někdy mě pořád zabolí, když máma mluví o něčem radostném. Její lehkosti se teprve učím naslouchat bez podezření, že znamená zapomínání. Táta mi chybí stejně. Máma už ale nemusí dokládat svůj smutek, aby se mnou směla mluvit i o něčem hezkém.
Zdroje: autorský text
