Článek
Velké sobotní překvapení
Byla sobota dopoledne, já jsem si zrovna chtěla dát kafe a pustit pračku, když se ozvalo: „Dneska nevař, já to zařídím.“ Můj muž stál ve dveřích kuchyně s výrazem, který prozrazoval, že má velké plány. Prý že se inspiroval na internetu a chce upéct domácí koláč.
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. On, který v životě neudělal těsto? Ale nadšení z něj doslova sálalo, tak jsem mu to nechtěla kazit. Vytáhl mísu, mouku, cukr, vajíčka, máslo. Dokonce si pustil i video, kde paní s úsměvem ukazovala, jak je to jednoduché. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že to zvládne.
Kuchyně jako po výbuchu
Po půl hodině jsem sešla dolů, abych se podívala, jak mu to jde. A málem jsem omdlela. Mouka byla na zemi, vajíčka rozbitá na lince, na zdi stříkance z těsta. A uprostřed toho všeho stál on s moukou ve vlasech a úsměvem, který říkal: „Mám to pod kontrolou.“
Jenže neměl. Do těsta nasypal půl kila cukru, protože prý „v koláči má být sladké“. Kypřicí prášek nahradil práškem do pečiva z roku, kdy jsme se brali. A místo másla použil margarín, který měl být pro jistotu „fit“. Když jsem se zeptala, co tam dává navrch, řekl: „To, co bylo v lednici.“ A tím myslel směs jahod, borůvek a jedné osamělé hrušky, která už měla nejlepší roky za sebou.
Vůně, která nevěstila nic dobrého
Když to celé šoupl do trouby, vonělo to první půl hodiny docela hezky. Dokonce jsem začala věřit, že to nebude tak zlé. Jenže pak se z trouby začal linout zvláštní zápach. Takový, který měl k vanilce daleko a k připálenině až moc blízko.
„To má tak být,“ uklidňoval mě, když jsem se snažila otevřít okno. Prý že každé pečení má svůj pachový vývoj. Jenže když po čtyřiceti minutách koláč vytáhl, bylo jasné, že vývoj skončil katastrofou. Spodek černý jako uhlí, vršek tekutý, a uprostřed se vytvořila podivná díra, kterou by člověk spíš čekal v kráteru než v moučníku.
Ani pes se k němu nepřiblížil
Zkusil ho zachránit cukrem. „Aspoň posypu,“ řekl a nasypal celou krabičku moučkového cukru, čímž vytvořil efekt vánoční kalamity. Když ho chtěl ochutnat, nůž v těstě doslova zůstal stát. Nakonec se odhodlal, odkrojil malý kousek a s výrazem statečného vojáka ho vložil do úst.
Jeho obličej se okamžitě změnil. „Je to… zajímavé,“ pronesl s těžkým polknutím. Já jsem se odvážila ochutnat taky. Koláč chutnal jako směs gumy, popela a přezrálého ovoce. Když jsem zkusila nabídnout kousek našemu psovi, ten si k němu přičichl, otočil se a odešel spát do jiné místnosti. To byl jasný verdikt.
Pokus číslo dvě
Většina lidí by to v tu chvíli vzdala. Ale můj muž ne. Řekl, že to prostě jen „nebylo ono“ a že dá těstu druhou šanci. Tentokrát se rozhodl držet receptu přesně. Jenže jak už to tak bývá, člověk, který nikdy nepekl, udělá chybu i tehdy, když se snaží dodržet všechno do puntíku.
Váhu si spletl s odměrkou, decilitry s gramy a místo hladké mouky použil polohrubou. Výsledek? Druhý koláč sice nebyl spálený, ale chutnal, jako by ho někdo pekl v mikrovlnce na program „experiment“. Když jsem mu to opatrně řekla, odvětil, že to aspoň vypadá hezky. To měla být asi útěcha.
Z pečení zůstala lekce
Nakonec jsme se tomu všemu začali smát. On proto, že se mu koláč opravdu nepovedl, a já proto, že jsem si uvědomila, jak moc se snažil. Chtěl prostě udělat radost. A i když nám to místo dezertu přineslo jen spoustu smíchu, ve výsledku to byl možná ten nejlepší koláč, jaký kdy „upekl“.
Druhý den se vrátil k tomu, co umí nejlíp ke kávě z kapsle a vajíčkům. Ale v lednici si nechal cedulku: Koláč mise odložena.
Sladká tečka
Dnes, když si na to vzpomenu, musím se smát. Kdybych tehdy tu katastrofu nefotila, nikdo by mi nevěřil. Koláč měl barvu pneumatiky a tvar, který vzdáleně připomínal mapu Evropy. Ale ta chvíle, kdy se snažil překvapit rodinu, byla opravdová. A možná právě proto zůstane v paměti víc než jakýkoli dokonalý dezert.
Pečení ho sice nezměnilo v cukráře, ale mně připomnělo, že za těmi největšími trapasy se často skrývá to nejhezčí. Snaha udělat radost těm, které máme rádi.
