Článek
Jak může člověk proměnit každou drobnou neshodu v soudní proces, kde vytahuje důkazy staré i deset let. A přesně to se mi nyní děje v manželství s Petrem.
Jsem v podstatě pozitivní člověk. Když se něco stane, snažím se to vyřešit, poučit se a jít dál. Jenže můj manžel má jiný přístup - každou křivdu si zapisuje do pomyslného deníku a při každé příležitosti mi je všechny připomene.
Začalo to nenápadně. První roky manželství byly krásné, ale postupně se začal projevovat Petrův zvláštní zvyk. Při každé sebemenší hádce vytáhl seznam starých prohřešků. „A pamatuješ, jak jsi před pěti lety zapomněla na moje narozeniny? Nebo jak jsi tehdy na dovolené flirtovala s číšníkem?“
Nejhorší je, že si pamatuje i naprosté malichernosti. Nedávno jsme se pohádali kvůli účtu za elektřinu a on mi připomněl, jak jsem před osmi lety koupila dražší svetr, než jsme se dohodli. Nebo jak jsem na naší první schůzku přišla o pět minut později.
Když máme klidné období, je Petr úžasný manžel a skvělý otec našich dětí. Ale stačí jediná jiskřička nesouhlasu a promění se v archiv křivd. Přestane komunikovat, uzavře se do sebe a pak začne svůj nekonečný monolog o všem, čím jsem mu kdy ublížila.
Jeho strategie je vyčerpávající. Než se dostaneme k řešení aktuálního problému, musím vyslechnout kompletní historii našeho vztahu, chronologicky seřazenou podle jeho zranění. Je to jako sedět na přednášce o vlastních selháních.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že takhle se nedá žít. Že není zdravé tahat staré křivdy do nových konfliktů. Že některé věci je třeba odpustit a zapomenout. Ale on to vidí jinak - podle něj je důležité nezapomínat.
Nejhorší je, že jeho chování začíná ovlivňovat i naše děti. Nedávno jsem slyšela našeho desetiletého syna, jak připomíná sestře něco, co mu provedla před rokem. Přesně jako jeho táta.
Někdy si říkám, jestli je to forma kontroly. Způsob, jak mě udržet v šachu, jak mi připomenout moje „dluhy“ vůči němu. Protože když člověk neustále poslouchá seznam svých chyb, začne pochybovat sám o sobě.
Zkoušela jsem různé strategie. Zapisovat si i jeho prohřešky, abych měla „munici“ na oplátku. Ale to není moje povaha - nechci žít s knihou dluhů v hlavě. Zkoušela jsem i párovou terapii, ale Petr odmítá. Podle něj není problém v něm.
Poslední kapkou byl včerejší večer. Zmínila jsem se, že bych chtěla začít chodit na jógu, a spustilo to lavinu výčitek. Od toho, jak jsem před třemi lety nedokončila kurz plavání, přes všechny nesplněné sliby až po to, jak jsem ho zklamala na naší první dovolené.
A hlavně píšu proto, abych našla odvahu něco změnit. Protože vím, že takhle to dál nejde. Že život není soudní síň a partner by neměl být žalobcem, který vytahuje důkazy z dávné minulosti.
Možná je čas přestat poslouchat seznam starých křivd a začít psát nový příběh. Příběh, kde je odpuštění silnější než výčitky a kde se díváme dopředu místo do minulosti.
Protože život je příliš krátký na to, abychom ho strávili posloucháním starých křivd. A láska by měla být o odpuštění, ne o vedení účetní knihy bolesti.
