Článek
Místo radosti se mi sevřel žaludek a já nevěděla, jestli se mám smát, brečet, nebo vyběhnout z místnosti. Z jeho úst to znělo, jako by šlo o dárek, který mě má potěšit, ale já už v tu chvíli věděla, že celá dovolená se tím mění v noční můru.
Představovala jsem si to krásně. Slunce, moře, dlouhé procházky, večery jen s ním. Potřebovala jsem cítit, že budeme chvíli sami, bez stresu, bez povinností, bez všech těch věčných starostí, co nás doma obklopují. Jenže můj manžel se rozhodl, že ideální bude, když s námi pojede i jeho maminka. On to prý myslel tak, že mu bude pomáhat, že si společně odpočineme, že aspoň nebudeme sami. Jenže já netoužila po další společnosti, natož po té, se kterou se už tak dost často vídáme a která má potřebu do všeho mluvit. Už v tu chvíli jsem viděla, jak bude sedět u večeře a komentovat, co si objednáváme, jak bude na pláži kroutit hlavou, že jsem si nevzala klobouk, a jak bude večer u drinku vyprávět příběhy, které jsem slyšela už stokrát.
Nevím, co si muži myslí, když udělají podobnou věc. Možná že nás jejich matky mají oblažovat svou přítomností a máme být vděčné, že nás nečeká nuda. Jenže já jsem nepotřebovala společnost. Potřebovala jsem chvíli ticha, chvíli, kdy se budeme věnovat jen jeden druhému. To, že se rozhodl pozvat ji bez mého vědomí, bylo navíc tak strašně nefér. Kdyby se mě zeptal, možná bych to překousla, možná bych dokázala najít kompromis. Ale on to oznámil jako hotovou věc, a tím mě úplně odzbrojil. Najednou jsem seděla u stolu, poslouchala jeho nadšený tón a uvnitř ve mně to vřelo.
Začala jsem přemýšlet, co vlastně udělat. Jestli to mám spolknout, tvářit se, že je to v pořádku, a nechat si tím zkazit dovolenou, nebo jestli mám říct na rovinu, že s ní jet nechci. V hlavě mi běžela spousta scénářů, včetně toho, že si vezmu děti a pojedeme jinam sami. Nebo že zruším celé ubytování a pošlu oba na cestu spolu. Jenže pak mi bylo líto, že jsem se tolik těšila. Stálo mě to spoustu energie, plánovala jsem, vybírala hotel, četla recenze, těšila se na bazén, snídaně na terase, večerní atmosféru u moře. A najednou to všechno dostalo pachuť, jako by mi někdo vzal radost a nahradil ji povinností.
Přitom vztah s tchyní není špatný, ale je to prostě moje tchyně. Není to kamarádka, není to člověk, se kterým bych chtěla trávit dovolenou. Všichni máme své hranice a já tu svou znám. Trávit společný čas ano, ale ne nonstop. Navíc na dovolené, kde se člověk nemůže schovat. Jakmile je někdo třetí, už to není intimní, už to není o nás dvou. A přesně to jsem si přála. Po tolika letech společného života, kdy je člověk stále v zápřahu, kdy řeší děti, domácnost, práci, je prostě potřeba občas zmizet a připomenout si, že jsme hlavně partneři, ne jen rodiče a zaměstnanci.
Manžel to ale vnímal úplně jinak. On měl pocit, že udělal skvělou věc. V jeho očích bylo vidět, že čeká nadšení, že se budeme společně smát a těšit se, jak to bude fajn. Jenže já jsem nedokázala dělat, že mám radost. Vysvětlovala jsem mu, že mi tím vzal něco, na co jsem se dlouho těšila. Že pro mě dovolená s jeho maminkou není dovolená, ale spíš další starost. On se tvářil zaskočeně, skoro dotčeně, jako by nechápal, proč jsem nevyskočila radostí. A já naopak nechápala, jak může být tak slepý k tomu, co cítím.
Někdy mám pocit, že muži berou své matky jako samozřejmou součást života a neuvědomují si, že pro jejich partnerky to nikdy nebude totéž. Že každá máma si své dítě bude vždycky nárokovat, a když je s nimi, má pocit, že může mluvit do všeho. A my, ženy, stojíme v pozadí a máme mlčet, protože je to přece maminka. Ale kde jsme pak my? Kde je náš prostor, náš vztah, naše intimita? V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen o dovolené, ale o tom, jak se vnímáme navzájem a jak dokážeme brát ohled na přání toho druhého.
Nakonec jsem to nevyřešila ani storno ubytování, ani útěkem. Dohodli jsme se, že pojedeme, ale že si část času zařídím podle sebe. Řekla jsem mu, že si chci udělat vlastní program, třeba jen obyčejnou procházku po pláži, kde nebudeme nikým rušeni. Nejspíš to nebude ta dovolená snů, jakou jsem si vysnila, ale aspoň se pokusím najít v ní kousek prostoru pro sebe. Přesto ve mně zůstává pocit křivdy. Protože překvapení by mělo přinést radost, ne otázku, jestli to celé radši nezrušit.
Když se teď dívám zpětně, uvědomuju si, jak křehká je rovnováha mezi rodinou a vztahem. Jak snadno se může z radosti stát frustrace, když se jeden rozhodne za oba. A jak důležité je mluvit o všem předem, protože i zdánlivě maličká věc dokáže změnit všechno. Já se jen modlím, aby to příště pochopil dřív, než mi zas u večeře oznámí něco, co nazývá překvapením, a co já slyším jako varování.
