Článek
Byla středa, v televizi běžel dokument o včelách a manžel si u toho krájel salám. Já jsem na mobilu hledala recept na rychlé noky, protože mě napadlo, že bych jednou mohla být spontánní. A pak se to stalo.
Zazvonila zpráva. Běžné pípnutí. Ale manžel ji zaregistroval dřív než já, protože měl mobil zrovna vedle sebe – můj, ne jeho. Vzal ho do ruky s pohybem člověka, který si chce jen posunout věc, co překáží. Ale jeho ruka zůstala viset ve vzduchu. „Co to má znamenat?“ zeptal se tiše, ale tím způsobem, jakým v seriálech předznamenávají rozvodovou scénu.
Na displeji stálo: „Myslím na tebe. Dneska bych tě chtěl.“ Číslo bez jména. Bez představení. Jen to. A já jsem si v tu chvíli připadala jako v nějakém špatném díle Kriminálky Anděl.
Nejdřív jsem se zasmála. Nervózně. Protože kdo by tohle bral vážně? Ale pak jsem se podívala na manžela – a ten se nesmál vůbec. V očích měl něco mezi zklamáním, podezřením a tou zvláštní českou verzí „vždycky jsem to tušil, ale mlčel jsem“. A najednou jsem věděla, že se ze středy stalo drama.
„To není moje zpráva,“ řekla jsem klidně. „To je evidentně omyl. Nebo spam. Nebo… nevím, prostě to neznám.“
„A proč ti teda někdo píše, že tě chce?“ zeptal se a jeho hlas se zatřásl.
„Nevím,“ odpověděla jsem. Protože jsem opravdu nevěděla.
A tady začal ten typický český domácí výslech. Ne v agresi, ne v hádce. Spíš v sérii krátkých, podezřívavých otázek a dlouhých tich. Proč mi někdo píše? Proč to není uložené číslo? Co jsem dělala v pondělí? Kdo je Radek z účetního?
Neměla jsem žádné odpovědi, protože opravdu nebylo co vysvětlovat. Žádná tajemství, žádné zprávy, žádný Radek. Jen ta jedna věta od někoho cizího. Ale víte, jak to chodí – čím míň toho člověk skrývá, tím víc to vypadá podezřele.
Zajímavé je, jak v takových chvílích začnou vyskakovat věci z minulosti, které s tím nemají nic společného. Připomněl mi, že jsem před rokem jela na pracovní večírek a zapomněla jsem napsat, kdy přijdu. Že jsem kdysi omylem zmínila, že kolega má „hezký hlas“. Že jsem si jednou koupila nové spodní prádlo a řekla, že „pro sebe“. Všechno to vypadalo normálně. Tehdy. Ale teď to mělo jiný odstín.
Začala jsem se cítit jako obžalovaná. A přitom jsem nic neudělala. Kromě toho, že jsem žila život. Se zprávou, která do něj vůbec nepatřila.
Druhý den ráno už bylo ticho. To typické ticho, co se rozprostírá v kuchyni, když si lidé vaří kávu vedle sebe, ale každý má hlavu jinde. Manžel nevypadal na to, že by chtěl mluvit. Já jsem nevěděla, co bych mu řekla víc.
A pak přišel zlom. Odpoledne mi napsala kamarádka. „Hele, strašná věc, omylem jsem dala tvé číslo kamarádovi. Chtěl kontakt na Simonu, ale spletla jsem se. Prý ti psal nějakou blbost. Omlouvám se, fakt trapas!“
Četla jsem tu zprávu třikrát. Než jsem ji ukázala manželovi. Podíval se na ni, na mě, a jen mlčky kývl. Bez omluvy, bez vysvětlení. Jako by se nic nestalo. Jako by všechno bylo zase v pořádku. Ale nebylo.
Něco zůstalo. Ne v tom, že mi nevěřil – to bych ještě pochopila. Ale v tom, jak rychle se obrátil. Jak málo stačilo, aby mě začal podezřívat. Jak málo důvěry zůstalo po letech, kdy jsme si mysleli, že se známe.
Od té doby mi nepřipadá legrační žádná cizí zpráva. Nepřipadá mi neškodné, když někdo napíše omylem. A hlavně – už si nedávám telefon vedle manžela, když krájí salám. Protože nikdy nevíte, jaká slova zrovna vyskočí na displeji. A jaké myšlenky vyskočí v hlavě toho druhého.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna.
