Článek
Když manžel zavřel dveře a s kufrem zmizel na chodbě, cítila jsem zvláštní směs úlevy a smutku. Po letech společného soužití jsem si říkala, že mi pár dní samoty vlastně prospěje. Udělám si pořádek v hlavě, pustím si filmy, které on nemá rád, a budu chodit spát, kdy se mi zachce. První večer byl přesně takový, jaký jsem si představovala. Ticho, teplý čaj, gauč a knížka. Byt působil klidně, známě, bezpečně. Ani ve snu by mě nenapadlo, že už tehdy se něco změnilo.
První drobnost, která mi neseděla
Druhý den jsem přišla z práce později než obvykle. Byla jsem unavená, bez nálady a jediné, po čem jsem toužila, byla sprcha a postel. Když jsem ale vešla do koupelny, zarazila jsem se. Ručník, který jsem si ráno pověsila na háček, byl vlhký. Nejdřív jsem se snažila to vysvětlit racionálně. Možná jsem ho ráno použila víc, než si pamatuju. Možná špatně uschl. Ale ten pocit v žaludku nepřišel jen tak. Něco mi na tom nesedělo.
Další den jsem si dávala větší pozor. Všímala jsem si detailů, aniž bych si to chtěla přiznat. Když jsem večer otevřela lednici, všimla jsem si, že chybí jogurt, který jsem si nechávala na snídani. Opět jsem si řekla, že jsem ho možná snědla den předtím. Začala jsem si připadat přehnaně podezřívavá. Sama sobě jsem se smála, že mě samota očividně dělá paranoidní. Vždyť kdo by chodil k nám domů, když manžel není doma. A proč by to dělal potají.
Známky, které už nešlo přehlédnout
Čtvrtý večer už to ale nešlo přejít. Přišla jsem domů a ucítila slabý pach cizího parfému. Ne výrazný, spíš takový, který zůstane ve vzduchu, když někdo právě odešel. Nebyl to můj parfém a nebyl to ani ten manželův. Sedla jsem si do kuchyně a jen tak tam seděla. V hlavě se mi honily různé scénáře, které jsem si okamžitě zakazovala. Říkala jsem si, že si to namlouvám, že jsem unavená, že mi chybí kontakt s lidmi.
Ten večer jsem poprvé obešla byt pomalu a vědomě. Otevřela jsem skříně, zkontrolovala okna, podívala se na zámky. Nic nebylo vypáčené, nic nebylo vyloženě špatně. Přesto jsem měla pocit, že tu někdo byl a že se snažil, aby to nebylo poznat. V ložnici jsem si všimla, že polštář na manželově straně je lehce promáčknutý. Mohlo to být cokoliv. Ale v tu chvíli jsem už nedokázala usnout bez rozsvícené lampičky.
Strach, který se vkrádá potichu
Další dny jsem chodila domů s napětím. Otevírání dveří přestalo být rutinní a stalo se okamžikem, kdy jsem zadržovala dech. Všímala jsem si zvuků, stínů, každého šramotu v domě. Nešlo ani tak o konkrétní důkaz. Šlo o součet drobností, které dohromady vytvářely pocit, že nejsem sama. A ten pocit byl čím dál silnější.
Pátý večer jsem už nemohla dál. Zavolala jsem manželovi. Snažila jsem se mluvit klidně, racionálně, ale hlas se mi třásl. Popsala jsem mu všechno, co se dělo. Mlčel déle, než mi bylo příjemné. Pak mi řekl něco, co mě zaskočilo. Přiznal, že dal klíče od bytu svému kolegovi. Prý si potřeboval něco vyzvednout. Zapomněl mi to říct, protože to považoval za maličkost.
Úleva, která nepřišla hned
Zavěsila jsem telefon a cítila jsem zvláštní prázdno. Na jednu stranu se mi ulevilo. Nebyla jsem blázen, nebyla jsem přecitlivělá. Na druhou stranu mě bodlo, jak samozřejmé mu to přišlo. Jak málo přemýšlel o tom, jak se budu cítit. Ten večer už jsem se nebála, ale spát se mi stejně nechtělo. Uvědomila jsem si, jak křehký je pocit bezpečí a jak snadno se může rozpadnout.
Když se manžel vrátil, byt byl zase plný života. Smíchu, hluku, pohybu. Přesto ve mně něco zůstalo. Ta zkušenost mě naučila víc vnímat sebe i své pocity. Neodmítat je jen proto, že vypadají nelogicky. Od té doby vím, že někdy stačí málo, aby se známé místo změnilo v cizí. A že pocit, že tu někdo byl, nemusí být vždycky jen výmysl. Někdy je to jen intuice, která se snaží být slyšet.
