Článek
Neřešila jsem moře, animační programy ani all-inclusive. Chtěla jsem prostě pár dní nikam nespěchat, ráno si vzít kávu k vodě a večer jít spát dřív než o půlnoci. Ideálně. Manžel to samozřejmě viděl jinak. Neříkal to nahlas, ale všimla jsem si, jak studuje mapku areálu, zkoumá rozpisy procedur, otevírací dobu baru a to, co mě nijak zvlášť nezajímalo. Už v den příjezdu se nenápadně zmínil, že „tady to mají dobře vychytané“ a že „bazén má noční režim“. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Věřila jsem, že slovo „noční“ v tomto případě znamená, že ho uklízejí, nebo že tam svítí lampičky pro romantiku.
Jenže druhý večer jsem se v noci probudila. Manžel nikde. Postel studená, jeho telefon na nočním stolku. Oknem bylo slyšet jen cikády a vzdálené šumění. Pomyslela jsem si, že asi nemohl usnout a šel se projít. Po včerejší večeři, která se skládala z pěti chodů a dvou druhů dezertů, bych se taky potřebovala projít. Ale přesto, bylo půl druhé ráno.
Vrátil se o něco později, s vlhkým ručníkem přes rameno a výrazem dítěte, které ví, že něco provedlo, ale nechce se k tomu přiznat. „Byl jsem se jen projít,“ řekl suše a zalezl pod peřinu. Nevím proč, ale místo dalších otázek jsem to nechala být. Možná jsem tušila, že je to jeden z těch momentů, kdy je lepší počkat, co z něj vypadne, než vyvíjet tlak. U manželů to tak někdy chodí.
Třetí den už se ale ukázalo, že manželovy noční výlety nejsou náhodné. Po večeři začal být nervózní. Kontroloval čas, nechtěl si dát dezert, a když jsem navrhla film na pokoji, zamumlal něco o tom, že „má ještě věci na vyřízení“. V devět večer. Na dovolené. Bez dětí.
Když pak zase zmizel a vrátil se v mokrých plavkách, tentokrát s drobnou modřinou na lokti, už mi to nedalo. Ale on se držel své verze, že si chodí zaplavat. Prý je bazén otevřený celou noc, což jsem mu stále odmítala věřit. Měla jsem za to, že se spletli v překladu, že „noční režim“ znamená něco jako „zamčeno“.
A pak přišla poslední noc. Já šla spát sama, protože „ještě něco dělá“, a ráno na snídani se na mě smál číšník s takovým tím výrazem člověka, co ví o vaší rodině víc, než by měl. Položil mi kafe a lehce se naklonil.
„Tak co, jak si manžel užil noční turnaj?“ zeptal se.
„Prosím?“ nechápala jsem.
„No, oni to tu dělají celý červenec. Noční vodní pólo. Není to oficiální akce hotelu, ale už se to rozkřiklo mezi stálými hosty. Každý večer po půlnoci se sejdou chlapi u bazénu, někdo přinese míč, někdo pití… no, a pak to trvá tak do tří.“
Seděla jsem tam s kávou v ruce a snažila se pochopit, jestli mi právě popsal skutečnou věc, nebo nějaký podivný sen. Až zpětně mi došlo, že manželovo „byl jsem se projít“ vlastně znamenalo „hrál jsem noční polo v hotelovém bazénu s partou cizích mužů, zatímco ty jsi spala“.
Zbytek snídaně jsem strávila tichým pozorováním hostů u okolních stolů. Jeden měl naražený nos, druhý škrábanec na tváři, třetí se pokoušel sedět na nafukovacím kruhu místo židle. A všichni se tvářili jako spiklenci.
Večer jsem už neříkala nic. Manžel opět zmizel „na procházku“ a vrátil se s mokrými vlasy a výrazem naprostého uspokojení. Připomínal puberťáka, který potají kouřil za školou a nikdo ho nechytl. Když zalezl do postele, jen suše poznamenal: „Zítra už hrají bez nás. Končíme.“
A já si říkala, že takhle nějak možná vypadá střední věk. Muži, co po nocích hrají vodní polo v hotelovém bazénu, ženy, co si naivně myslí, že manžel šel na procházku, a číšníci, co vědí víc než Google.
Co říci závěrem? Snad jen to, že příště si hotel vybírám sama. A pokud bude mít bazén, rozhodně se předem zeptám, co přesně znamená „otevřený celou noc“. Protože, jak jsem zjistila, za tím může být mnohem víc, než jen pár temp pod hvězdami.
