Článek
První podezření
Bydlíme v rodinném domku na okraji města, máme společnou schránku a celé roky chodily dopisy jen na naše jména. Všechno bylo normální, až do chvíle, kdy jsem přišel domů a viděl, že mezi složenkami leží obálka na jméno, které mi vůbec nic neříkalo. Připsané k naší adrese, ale jiné příjmení. Nejprve jsem si myslel, že pošťák udělal chybu. Takové věci se občas stanou. Jenže obálka nezůstala ležet, manželka si ji hned schovala.
Další dny přišly další dopisy. Stále stejné jméno, stejné ruce, co je rychle mizely z dohledu. Když jsem se zeptal, co to znamená, odbyla mě, že jde o administrativní omyl. Prý je to nějaký klient její práce, a protože ona dělá v kanceláři, občas chodí něco i k nám. Moc jsem tomu nerozuměl, ale protože jsem jí věřil, dál jsem se nevyptával.
Nevyřčené otázky
Jenže červíček hlodal dál. Dopisy chodily pravidelně, jednou týdně, někdy i častěji. Nikdy nebyly otevřené přede mnou, nikdy jsem nezahlédl, co je uvnitř. Připadalo mi zvláštní, že pokud jde o pracovní poštu, proč se posílá na naši domácí adresu. Přiznávám, že jsem párkrát čekal, až manželka nebude doma, a schránku jsem zkontroloval sám. Ale nikdy jsem se k obálce nedostal dřív než ona. Vždycky byla o krok přede mnou.
Začal jsem být nervózní. Nejen proto, že mi něco tají, ale i proto, že naše manželství do té doby působilo pevně. Byli jsme spolu deset let, vychovávali jsme syna, měli jsme plány do budoucna. V hlavě se mi honily scénáře. Dluhy, cizí vztah, problémy, o kterých nechce mluvit. Cítil jsem, jak mezi námi roste zeď mlčení.
Tři měsíce nejistoty
Tak to šlo celé tři měsíce. Vždy, když dorazil dopis, atmosféra doma ztěžkla. Mně přibyly vrásky, jí přibyla ostražitost. Přestal jsem spát, přemýšlel jsem, jestli jsem slepý, nebo se mi snaží dát najevo, že má jiný život. Doma byla jinak milá, chovala se normálně, ale ta pošta mě pronásledovala víc než jakýkoli jiný problém.
Nakonec jsem to nevydržel. Jedno odpoledne, když se vracela z práce, nechal jsem si schránku otevřenou a obálku zvedl dřív než ona. Neotevřel jsem ji, ale stihl jsem přečíst odesílatele. Nebyla to banka ani soud, nebyl to ani soukromý člověk. Byla to advokátní kancelář.
Tvrdá pravda
Když jsem se jí na to přímo zeptal, nemohla už zapírat. Přiznala, že dopisy chodí na jméno její bývalé kolegyně, která kdysi měla na naší adrese trvalý pobyt, aby mohla čerpat některé sociální dávky. Kolegyně už se odstěhovala, ale nechala si adresu u nás. A teď, když má problémy se splácením půjček, chodí upomínky k nám. Manželka to tajila, protože se bála, že bych jí to vyčetl.
Sklátilo mě to. Nešlo o nevěru ani o dvojí život, ale o naivitu a nezodpovědnost. Nechala se do toho zatáhnout a tři měsíce žila v klamu, že to utají. Přitom ty dopisy mohly klidně skončit u exekutora na náš dům, kdyby se to vyhrotilo.
Hořké ponaučení
Teď už je vše jinak. Manželka kolegyni požádala, aby si konečně změnila adresu, a kontaktovala advokáta, aby vyřešila, že s tím nemáme nic společného. Ale důvěra mezi námi utrpěla. Tři měsíce jsem si myslel, že mě podvádí, ona se tři měsíce bála, že se na ni rozzlobím. Vznikla propast, která nejde jen tak zavřít.
Nečekal bych, že obyčejné dopisy dokážou takhle zamíchat naším životem. Teď už vím, že mlčet je mnohem horší než říct pravdu, i kdyby byla nepříjemná. Protože lež, byť jen z obavy, je schopná zničit i to, co jsme budovali roky.
Zdroj: Pavel R., Olomouc
