Článek
Já měla kufr plný práce, on měl nový byt. Rozešli jsme se tiše, bez scén, ale s pocitem, že už se k sobě nevrátíme. A přesto jsme se rozhodli odletět spolu na dovolenou, kterou jsme si naplánovali dávno předtím. Egypt, all inclusive, 9 dní u moře. Směšné? Možná. Ale když jsme se na to podívali racionálně, oba jsme to platili napůl a žádný z nás neměl chuť zájezd rušit.
Nejdivnější nápad, jaký jsme kdy měli
V okolí nám to většina lidí rozmlouvala. Proč bys s ním někam jela, když už spolu nejste? Co si od toho slibuješ? Nebude to divné? A ano, první dny byly. Sedět s někým, s kým jste ještě nedávno sdíleli lože a teď se díváte, jestli si někdo nový nepsal na Tinderu, to není úplně pohodová dovolená. Ale něco se změnilo.
Možná to bylo tím sluncem, možná tím, že jsme najednou byli mimo realitu, ale jakmile jsme první večer seděli u drinku na pláži, přestali jsme si hrát na to, že jsme pořád pár. Nechali jsme to být. Jen jsme tam byli. Dva lidé, kteří se kdysi milovali a teď sedí u moře a povídají si o tom, co dělají, co je štve, co je bolí.
Místo hádek ticho a smích
Byla jsem připravená na hádky. Na dusno, na výčitky. Ale nic z toho nepřišlo. Vlastně to bylo poprvé po měsících, kdy jsme spolu dokázali být v klidu. Bez nátlaku, bez očekávání. Já ho nechala číst knížku u bazénu, on mě nechal procházet se sama po pláži.
Večer jsme spolu jedli, ráno si říkali „dobré ráno“. Ale nebyla v tom láska, jen jakási zvláštní blízkost. Jako bychom konečně mohli být sami sebou, protože už jsme od sebe nic nečekali. Možná to zní jako klišé, ale ten prostor, co mezi námi vznikl, byl v něčem osvobozující.
Nikdo nový, jen jiný pohled
Spousta lidí by možná čekala, že se tam znovu zamilujeme. Že nás ten pobyt spojí. Ale ono se nic takového nestalo. Jen jsme se na sebe podívali jinýma očima. On přiznal, že už se mě delší dobu bál. Já zase, že jsem z něj cítila odstup a nevěděla proč. Všechno, co jsme si neřekli během vztahu, najednou šlo ven. Bez bolesti, bez potřeby něco opravovat.
Byla to zvláštní forma uzavření. Ne to dramatické s pláčem a hozením dveřmi. Spíš tiché rozloučení mezi dvěma lidmi, kteří pochopili, že jim spolu bylo dobře, ale že jejich čas už vypršel.
Devět dní, které změnily všechno
Když jsme přistáli zpátky v Praze, věděli jsme, že tohle bylo naposled. Ale ne s lítostí, spíš s klidem. Už jsme si nemuseli nic dokazovat. Už jsme od sebe nic nečekali. Rozloučili jsme se před letištěm, objali se a každý šel svou cestou.
Dneska jsme v kontaktu jen občas. Pošleme si zprávu k narozeninám, někdy si dáme pivo. Už nejsem jeho holka a on není ten, komu se svěřuju se vším. Ale vím, že když jednou budu potřebovat někoho, kdo mě zná opravdu do hloubky, můžu mu napsat.
A to, že jsme spolu odjeli na poslední společnou dovolenou, bylo možná to nejdospělejší rozhodnutí, které jsme kdy udělali.
Klára K., Plzeň
