Článek
Přiznám se, že jsem do toho šel s pocitem, že jí udělám radost. Jenže co se stalo po návratu, to bych tehdy nečekal ani v nejhorším snu.
Chtěl jsem být velkorysý
Bylo to loni na jaře. Moje tchyně se po letech konečně chystala na první dovolenou. V práci jsem měl pár dobrých měsíců, tak jsem si řekl, že jí ji zaplatím. Moje žena byla nadšená, hned začala hledat zájezdy. Vybrala all inclusive pobyt v Řecku, deset dní u moře. Říkal jsem si, že šestnáct tisíc není žádná tragédie, když to udělá radost. Vždyť to jsou drobné ve srovnání s tím, co pro nás udělala.
Tchyně nejdřív odmítala, tvrdila, že to není potřeba. Ale když jsme ji přesvědčili, že je to dárek, začala se těšit jako malé dítě. Kupovala si nové plavky, kufr, i sluneční brýle. Vypadala spokojeně, a já měl pocit, že jsem udělal něco dobrého. Týden před odjezdem jsem ještě přidal kapesné, ať si to užije naplno.
Všechno bylo fajn, než se vrátila
Po návratu jsme ji šli s ženou přivítat. Byla opálená, veselá, vyprávěla historky o moři, o hotelu, o lidech, které potkala. Na fotkách se smála, vypadala jako někdo, kdo konečně vypustil všechno napětí. Byl jsem rád. Ale hned druhý den začala být nějaká jiná. Zamlklá, podrážděná. Když jsem se ptal, co se stalo, mávla rukou, že nic. Jenže o pár dní později přišel šok.
Přišel jsem domů a žena seděla v kuchyni, úplně bledá. Na stole ležel dopis. Tchyně nám psala, že už k nám nebude chodit, že se rozhodla přerušit kontakt. Prý se na dovolené potkala s člověkem, který jí otevřel oči. Že si uvědomila, jak celý život jen sloužila ostatním a že už nechce být „něčí pomocná síla“. V dopise stálo, že se stěhuje k příteli, kterého tam poznala.
Všechno, co jsme pro ni dělali, bylo pryč
Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Žena to nesla těžce. Měla pocit, že přišla o mámu. Vždyť tchyně byla u nás skoro denně, hlídala děti, vařila, pomáhala. Teď najednou zmizela, bez jediné omluvy. Kdyby se aspoň ozvala, pochopil bych to. Ale napsat dopis a nechat nás v nejistotě? To mi přišlo kruté.
Zkoušeli jsme jí volat, ale nebrala telefon. Nakonec se ozvala jen krátkou zprávou, že se má dobře a že se nemáme zlobit. Od té doby uplynulo skoro půl roku. Žádné návštěvy, žádné svátky, ani narozeniny. Pro moji ženu je to těžké, pořád nechápe, jak se její máma mohla tak změnit. A já si kladu otázku, jestli bych tu dovolenou vůbec měl platit.
Z dárku se stal konec vztahu
Myslel jsem, že peníze nemůžou zničit vztah, který trvá roky. Ale dnes vím, že můžou být spouštěčem. Možná ta dovolená v ní něco otevřela. Možná tam potkala někoho, kdo jí nasadil do hlavy myšlenku, že celý život žila špatně. A možná to byla jen její cesta, jak uniknout z rutiny, která ji svazovala. Nevím. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že jsem tomu nechtěně pomohl právě já.
V práci se mě kolegové ptali, jaká tchyně je. Ještě nedávno bych řekl, že zlatá. Dnes bych spíš řekl, že nepochopitelná. Člověk se snaží udělat radost, pomáhá, a nakonec ho to postaví do role viníka. Nikdy by mě nenapadlo, že dobrý skutek může mít tak hořkou dohru.
Možná to tak mělo být
Občas si říkám, že třeba to všechno mělo smysl. Možná tchyně konečně žije podle sebe, a i když nás to bolelo, třeba to potřebovala. Jen mě mrzí, že se to stalo tímto způsobem. Mohla nám to říct, vysvětlit, rozloučit se. Místo toho zůstala jen prázdná židle u stolu a ticho při rodinných večeřích.
Moje žena se s tím pomalu smiřuje. Začala říkat, že každé zlo je pro něco dobré. Já se snažím věřit, že to tak opravdu je. Ale pokaždé, když vidím fotky z Řecka, cítím v hrudi bodnutí. Byla to nejdražší dovolená, jakou jsem kdy zaplatil, nejen penězi, ale i ztrátou člověka, který byl dlouho součástí naší rodiny.
Dnes už bych to udělal jinak. Možná bych místo placené dovolené radši koupil lístek na koncert nebo víkend na chatě. Něco, co bychom mohli zažít společně. Jenže člověk se učí až z chyb. Tahle mě stála víc, než jsem čekal.
