Článek
Jenže realita je někdy úplně jiná. Když jí nedávno volala vnučka, myslela si, že si popovídají, jak se má, co škola, jestli už má zase nového přítele, jestli všechno zvládá. Ale místo toho dostala co proto. Prý jí nerozumí. Prý když něco říká, babička to vždycky nějak „shodí“, zlehčí, nebo dokonce obrátí proti ní. A prý by měla víc poslouchat a míň radit.
Marie zůstala chvíli v telefonu potichu. Ne proto, že by se urazila, to ne. Spíš jen nechápala, co se právě stalo. Vždyť si přece vždycky byly tak blízké. Ještě když byla vnučka malá, vodila ji do školky, pekla jí palačinky a vozila v kočárku její panenky. Trávily spolu hodiny u pexesa, u knížek a při povídání o životě. A teď, po těch všech společných letech, jí máma její vnučky vmetla do obličeje, že jí nerozumí? Že není schopná chápat, co prožívá dvacetiletá holka?
Prý babička pořád mluví o tom, jak to bylo za nich. Jak si museli všechno odpracovat, že nebyly mobily a žádné výmluvy. Že když chtěla být mladá ženská samostatná, musela makat, ne fňukat. Jenže právě tohle je podle vnučky ten problém. Prý není potřeba, aby se dnešní mladí pořád srovnávali s minulostí. Prý každý žije v jiné době, s jinými starostmi. A zatímco babička si myslí, že s jedním platem a skromností jde žít normálně, vnučka má pocit, že dnešní svět je tvrdší. Že je těžké se zorientovat, ustát tlak sociálních sítí, studia, práce, vztahů. A že místo pochopení slyší jen: „To my jsme…“ A pak výčet hrdinských činů jejich generace.
Marie tohle všechno chvíli vstřebávala. Nechce být ta, která nerozumí. Vždyť ona se přece snaží. Naučila se používat chytrý telefon, píše si s vnučkou přes WhatsApp, posílá jí smajlíky a srdíčka. Dělá si kafe z kapslí a ví, co je to Netflix. A když se jí vnučka svěřila, že má úzkosti a někdy má problém vstát z postele, opravdu se snažila naslouchat. Jen jí přišlo divné, že tak mladá, zdravá holka, která má všechny možnosti světa, má problém jen tak být. Ale neřekla to. Polkla to. Protože ví, že všechno se dnes bere citlivě. Že každé slovo může bolet, i když je míněno v dobrém.
A tak si ten telefonát nechala v hlavě uležet. Neřekla to nikomu. Ani své nejlepší kamarádce, se kterou si občas stěžují na dnešní dobu. Jen si v duchu přehrávala jednotlivé věty, pořád dokola. A zvažovala, jestli opravdu něco pokazila. Jestli se odcizily. Jestli je už prostě jiná doba a babičky už nejsou ty hodné staré dámy s pletením, ale nepochopené ženy, které se snaží držet krok, ale stejně jsou vždy o krok pozadu.
O pár dní později jí vnučka napsala. Ahoj babi, potřebovala bych pohlídat pejska. Jen na víkend. V sobotu ho přivezu, v neděli si ho vyzvednu. Je to strašně hodný pes, všechno zvládneš, neboj. A pak připojila usměvavý smajlík a srdíčko. Marie se nad tím pousmála. Takže nakonec jí zas tak nerozumí, ale hlídání by se hodilo. A kdo jiný by byl spolehlivý a ochotný než babička?
Neurazila se. Zhluboka si povzdechla a napsala, že samozřejmě. A že se na pejska těší. V duchu si ale říkala, že i když ten telefonát bolel, možná to byla pravda. Možná opravdu někdy víc radí, než naslouchá. Možná je příliš rychlá v soudech. Ale zároveň si byla jistá, že vnučku miluje nade všechno. A že pokud má jediný způsob, jak ji mít blízko, být ten, kdo jí ohlídá psa, tak to klidně udělá. A vezme ho i na pořádně dlouhou procházku. Bez výčitek. Bez připomínek. Jen tak. Protože i když si někdy nerozumí, pořád tu pro sebe jsou.
