Článek
Pes dál miloval postel, gauč a Tamary obličej v šest ráno. A manžel zas miloval čistý vzduch, pořádek a bezprašné prostředí. „Začalo to nenápadně. Nejprve jen pokašlával. Pak se dusil. Nakonec dusil i mě,“ říká Tamara a usměje se takovým tím způsobem, jako když víte, že už se tomu vlastně můžete smát.
Byla to chyba. Ne psa. Ani manžela. Ale toho, že si kdysi slíbili všechno, kromě jednoho – že si řeknou pravdu, když něco nebude fungovat. Místo toho mlčeli. On, když si balil kufry a tiše přesedlal zpět do své sterilní podnájemní bubliny, kde voněly čističe a nic jiného. A ona, když mu mávla z prahu, vedle věrného zlatého retrívra, co ještě pořád nechápal, proč ten druhý pán najednou odjel dřív.
„Jmenoval se Kvido. Ten pes. Ne manžel. Ten se jmenoval Marek. Ale upřímně, po letech to bylo jedno. Jeden měl chlupy, druhý zásady. A v praxi to bylo obojí dost nepraktický.“
Kvida měla ještě před Markem. Dostal se k ní z útulku, kam ho někdo odložil jako pelíšek, co se už nehodí k sedačce. Od první chvíle byl věrný, trochu neohrabaný, pořád hladový, ale laskavý. Lidé říkají, že pes není člověk, ale Tamara má jiný názor. „Pes aspoň nehraje hry. Když tě má rád, dá ti to vědět. Když se zlobí, udělá loužičku. Ale nikdy neodejde s tím, že ‚už se to nedá vydržet‘.“
Marek to říkal jinak. Nejdřív, že by se Kvido neměl válet po koberci. Pak, že se všude válejí chlupy. A nakonec, že on už se válet nebude. „Prý to není život. Že má z toho psa ekzém. A že se prý stejně nikdy nepřizpůsobím. Ale co já? Já se přizpůsobila. Já už i ten koberec vyhodila. A psa jsem koupala obden. Jenže některý lidi jsou alergický spíš na lásku než na srst.“
Když Marek odešel, bylo to zvláštní. Ticho, které zůstalo, nebylo jen po něm. Bylo to ticho po všech těch větách, co si nikdy neřekli. Po všech těch pokusech být někým, kdo druhému vyhovuje. Tamara se ale nezhroutila. „Já mám psa. Já musím vstát každé ráno, i kdybych nechtěla. On nepočká. On potřebuje jít ven. A já díky němu taky.“
Jejich příběh nemá pointu, jakou by člověk čekal. Nevrátil se. Nenapsal. Nezjistil, že udělal chybu. A ani Tamara neprožila žádné velké očištění. Jen se prostě jednoho dne přistihla, že se jí dýchá líp. A že chlupy na svetru jí vadí míň než výčitky v očích.
„Občas mi někdo řekne, že jsem blázen. Že jsem vyměnila chlapa za psa. Ale ono to není tak. Já jen nechtěla vyměnit někoho, kdo mě má rád, za někoho, kdo mě má rád jen podmíněně. Kvido mě nikdy nežádal, abych se změnila. A to je možná ten největší důvod, proč tu ještě pořád je. A Marek ne.“
Dneska je Tamara o tři roky starší, má pár přátel, pár pokojových květin, které taky občas trpí nedostatkem pozornosti, a jeden věrný ocas, který ji následuje do kuchyně, koupelny i do života. A když se někdo zeptá, jestli jí není smutno, odpoví: „Občas jo. Ale nikdy tak, abych toho litovala.“
