Článek
Dětství, které vypadalo v pořádku
Když se dnes ohlížím zpátky, vím, že by mi mnoho lidí mé dětství závidělo. Měla jsem svůj pokoj, který byl jen můj. Nikdo mi do něj nechodil bez zaklepání, měla jsem psací stůl, postel, poličky s knížkami a plakáty. Nosila jsem značkové boty, oblečení, které bylo zrovna moderní, a nikdy jsem neměla pocit, že by mi něco materiálního chybělo. Rodiče pracovali, starali se, aby bylo všechno zaplacené, aby domácnost fungovala.
Nebylo to špatné dětství. Nebylo dramatické, nebylo chudé, nebylo plné křiku. Právě naopak. Bylo tiché. Možná až příliš. Dlouho jsem si myslela, že takhle to má být. Že klid znamená pohodu a že samostatnost je vlastně výhoda. Nikdo se mě na nic neptal, nikdo mi nestál za zády, nikdo se mi nemotal do myšlenek. Jenže časem jsem začala cítit něco, co jsem neuměla pojmenovat.
Ticho, které nebylo klidem
Byla to zvláštní prázdnota. Ne smutek, spíš něco jako vnitřní chlad. Přicházela hlavně večer, když jsem zavřela dveře svého pokoje. Lehla jsem si do postele a měla pocit, že jsem na světě tak nějak sama, i když jsem věděla, že rodiče jsou za zdí. Nikdo se neptal, jaký jsem měla den. Ne proto, že by je to nezajímalo, ale protože se to tak nějak neříkalo.
Nebyly zvyklosti na obejmutí jen tak. Nebyly zvyklosti na dlouhé rozhovory. Každý měl své starosti, své povinnosti, svůj svět. Jako dítě jsem to nehodnotila. Jen jsem si zvykla, že emoce se spíš drží uvnitř. Že není potřeba je vytahovat ven. A že když něco bolí, tak to prostě přejde. Nebo se to aspoň naučím ignorovat.
K babičce jsem jezdila jinam
Babička žila úplně jiný život než my. Malý byt, starý nábytek, žádné moderní vychytávky. U ní jsem neměla vlastní pokoj, často ani vlastní postel. Spala jsem na rozkládacím gauči, který trochu vrzal, a ráno mě budilo světlo z kuchyně. Jenže právě tam se začalo dít něco jiného. Něco, co jsem doma neznala. Babička se ptala. Ne jednou, ne formálně.
Opravdu se ptala a čekala na odpověď. A když jsem mluvila, poslouchala. Seděly jsme u stolu, pily čaj a ona mi vyprávěla o svém dětství, o věcech, které zažila, o chybách, kterých litovala. A pak se ptala mě. Jak se cítím. Co mě trápí. Co mě těší. A já najednou měla pocit, že to, co mám uvnitř, má nějakou váhu.
Obyčejné věci, které hřály
Babička neměla peníze na značkové věci. Nekupovala mi drahé dárky. Dala mi svetr, který sama upletla, a koláč, který voněl po celém bytě. Dala mi čas. Dala mi pozornost. Dala mi pocit, že jsem důležitá. Když jsem byla smutná, neříkala, že to přejde. Sedla si ke mně a byla tam. Když jsem byla veselá, smála se se mnou. Když jsem mlčela, respektovala to, ale byla nablízku. U ní jsem poprvé pochopila, že láska nemusí být hlasitá. Nemusí být okázalá. Nemusí se dokazovat věcmi. Stačí, když je opravdová. Dlouho jsem si myslela, že problém byl ve mně. Že jsem přecitlivělá, že toho chci moc. Až v dospělosti mi došlo, že mi vlastně nechyběly věci, ale vztah. Blízkost. Zájem. Pocit, že někomu na mně záleží tak, že se na chvíli zastaví.
Rodiče mi dali to, co uměli. Dali mi jistotu, zázemí, možnosti. Neuměli mi dát to, co jim samotným možná nikdo nedal. A babička to uměla, protože si sama prošla věcmi, které ji naučily vnímat lidi jinak. Dnes už vím, že se tyhle dvě věci nevylučují. Že ideální by bylo mít obojí. Ale pokud si mám vybrat, co mě skutečně formovalo, byla to právě babička. Když si dnes vzpomenu na své dětství, nevynoří se mi značky ani pokoje. Vynoří se mi babiččina kuchyně, její hlas, její ruce, které mě objímaly, když jsem to potřebovala.
