Článek
Sedím ve svém pokoji a koukám na dva skromné dárky, které jsem dostala od mámy k Vánocům. Svetr z běžného obchodu a knihu. To je vše. Zatímco ona si „od Ježíška“ nadělila nový iPhone, značkovou kabelku a drahé boty. Jsem hodně naštvaná. Žijeme samy, jen my dvě. Tátu nemám a máma vždycky říkala, že jsme v tom spolu. Jenže o Vánocích se ukázalo, jak moc jsme v tom „spolu“ nejsme. Zatímco já jsem šetřila ze své brigády, abych jí mohla koupit parfém, který si přála, ona evidentně šetřila hlavně na sebe.
„Víš, musíme být rozumné s penězi,“ říkala mi celý rok, když jsem si chtěla koupit nové oblečení nebo elektroniku. Teď vidím, jak to s tím rozumem myslela. Sobě koupila iPhone za třicet tisíc, mně svetr za pětistovku. To je tedy představa rodinné solidarity. Nejhorší je, když se chlubí kamarádkám svými novými věcmi. „To jsem si nadělila od Ježíška,“říká s úsměvem a předvádí novou značkovou kabelku. Já sedím vedle ní v obyčejném svetru a snažím se tvářit, že mi to nevadí. Ale vadí, a hodně. Včera přišla její dobrá kamarádka na kávu a obdivovala její nové boty. „Ty sis ale dopřála,“ říkala obdivně. Máma jen mávla rukou: „Však jsou jen jedny Vánoce v roce.“ To je pravda, jenže zřejmě jen pro ni. Pro mě jsou to Vánoce šetření a „musíme být rozumné“.
Není to jen o penězích. Je to o tom pocitu, že ona je pro sebe ochotná utratit desetitisíce, zatímco pro mě jen pár stovek. Jako by její radost byla důležitější než moje. Jako by si zasloužila víc než její vlastní dcera. Snažím se pochopit její pohled. Možná si říká, že celý rok se stará, platí nájem, jídlo, moji školu. Ale copak to není normální? Copak není normální, že rodič podporuje své dítě? A hlavně - je fér, že ona si může dopřát luxus, zatímco já musím být „rozumná“? Kamarádka mi říká, že jsem nevděčná. Že bych měla být ráda, že vůbec něco dostanu. Možná má pravdu. Ale když vidím, jak máma rozbaluje jeden drahý dárek za druhým, který si sama sobě koupila, zatímco já dostanu dva skromné balíčky, něco se ve mně se bouří.
Nejde jen o letošní Vánoce. Je to každý rok stejné. Ona si „od Ježíška“ nadělí spoustu drahých věcí a mně koupí něco levného s vysvětlením, že musíme šetřit. Přitom když potřebuje nové boty nebo kabelku, peníze se vždycky najdou. Možná bych to lépe přijímala, kdyby byla upřímná. Kdyby řekla: „Podívej, chtěla jsem si udělat radost, tak jsem si koupila drahé věci a pro tebe už nezbylo tolik peněz.“ Ale ona předstírá, že je to normální. Že je v pořádku, když si ona dopřává luxus a její dcera dostane dva malé levné dárky. A tak tu sedím, v novém svetru za pětistovku, a poslouchám, jak máma nadšeně volá kamarádkám o svých nových věcech. Přemýšlím, jestli si vůbec uvědomuje, jak sobecky se chová. Jestli chápe, že mi nejde o drahé dárky, ale o ten pocit, že její radost je důležitější než moje.
Příští rok to bude nejspíš stejné. Ona si nadělí spoustu drahých dárků a já dostanu zase něco levného. Ale víte co? Možná je čas přestat předstírat, že je to v pořádku. Možná je čas jí říct, jak se cítím, když vidím ten nepoměr mezi tím, co dopřeje sobě a co mně. Protože Vánoce by měly být o rodině, o vzájemné lásce a radosti. Ne o tom, že jeden člen rodiny si dopřává luxus, zatímco druhý musí být „rozumný“. A já už nechci být ta rozumná, když vidím, že máma rozumná být nemusí.
