Článek
Když jsem Milana poznala, jeho otec už byl vážně nemocný. Rakovina, říkali všichni. Ale čím víc času jsem trávila v jejich domě, tím víc jsem si všímala zvláštních věcí. Toho, jak se tchán třásl, když jeho žena vstoupila do místnosti. Jak se omlouval za každou maličkost. Jak nikdy neřekl svůj názor, dokud se nepodíval na ni, jako by hledal povolení.
„Maminka se o tatínka vzorně stará,“ říkal mi Milan s obdivem. A ano, navenek to tak vypadalo. Vždy upravená, vždy s úsměvem, vždy připravená vyprávět sousedům, jak se obětuje pro svého nemocného muže. Jenže já viděla i to, co ostatní ne. Jak mu v soukromí nadávala. Jak mu vyčítala jeho nemoc. „Kdybys jedl to, co jsem ti říkala, nebyl bys teď takový mrzák,“ slyšela jsem ji jednou. Jindy mu sebrala léky proti bolesti, protože „si je nezaslouží, když je tak líný“.
Když jsem to řekla Milanovi, nevěřil mi. „Maminka? Ta by nikdy nic takového neudělala. Celý život se pro nás obětovala.“ V jeho očích byla jeho matka světice. Žena, která ho vychovala sama (jeho rodiče se rozvedli, když byl malý, a otec se vrátil až po letech), která pro něj vždy byla oporou. Tchán zemřel tři měsíce po naší svatbě. Na pohřbu byla tchýně zdrcená vdova. Plakala, přijímala kondolence, vyprávěla, jak moc svého muže milovala. Já jediná jsem věděla, že den předtím mu řekla, „už radši kdybys nebyl, že ji obtěžuje“.
Po tchánově smrti se její pozornost obrátila ke mně. Zpočátku to byly jen drobnosti. Kritika mého vaření, mého úklidu, mého oblékání. Pak přišly vážnější věci. Začala Milanovi naznačovat, že nejsem dost dobrá. Že by si zasloužil lepší ženu. Že se mnou nebude šťastný. Nejhorší byly nedělní obědy. Povinné návštěvy u tchýně, kde jsem byla terčem neustálých poznámek. „Ten řízek je nedodělaný. Milánek by mohl dostat salmonelu.“ „Ta sukně je příliš krátká. Vypadáš jako lehká žena.“ „Tvoje matka tě nenaučila, jak se správně drží příbor?“
Milan to všechno omlouval. „Maminka to tak nemyslí. Ona je jen upřímná.“ Nebo: „Maminka to s tebou myslí dobře. Chce, abys byla dokonalá manželka.“ Neviděl, nebo nechtěl vidět, jak mě její slova zraňují. Zlom přišel, když jsem otěhotněla. Myslela jsem, že tchýně bude nadšená - její vysněný vnuk byl na cestě. Místo toho začala zpochybňovat mou schopnost být matkou. „Ty ani nezvládneš uvařit večeři, jak chceš vychovávat dítě?“ říkala. Nebo: „Doufám, že to dítě bude po Milanovi. Z tvé rodiny by mohlo zdědit jen problémy.“
Když se narodil malý Tomášek, bylo to ještě horší. Tchýně se prohlásila za expertku na výchovu. Kritizovala všechno - jak ho držím, jak ho krmím, jak ho oblékám. „Já jsem Milana vychovala sama a podívej, jaký je z něj skvělý muž. Ty bys měla poslouchat mé rady.“ Milan stále stál na její straně. „Maminka má zkušenosti. Měla bys ji poslouchat.“ Neviděl, jak mě její neustálé zasahování ničí. Jak ztrácím sebevědomí. Jak začínám pochybovat o svých mateřských schopnostech.
Jednoho dne jsem přistihla tchýni, jak dává dvouměsíčnímu Tomáškovi ochutnat med. „Prý pro imunitu,“ řekla, když jsem jí ho vyrvala z rukou. Každý ví, že med se nesmí dávat dětem do jednoho roku - může způsobit botulismus, smrtelně nebezpečnou otravu, alergii a kdoví co ještě. Když jsem to řekla Milanovi, nevěřil mi. „Maminka by nikdy neohrozila svého vnuka,“ trval na svém. „Určitě sis to špatně vyložila.“ V tu chvíli jsem věděla, že to nikdy nepochopí. Že v jeho očích bude jeho matka vždy dokonalá, bez ohledu na to, co udělá. Že bude vždy omlouvat její chování, vždy stát na její straně.
Dnes, tři roky po tchánově smrti, žijeme v domě, který je jen pár ulic od naší tchýně. Navštěvuje nás každý den. Kritizuje mě, ponižuje, podkopává mou autoritu před synem. A Milan? Ten stále říká: „Maminka to tak nemyslí.“ Někdy v noci, když nemohu spát, přemýšlím o tchánovi. O muži, kterého jsem sotva poznala, ale v jehož očích jsem viděla stejný strach, jaký teď cítím já. Přemýšlím, jestli i on začínal s láskou, která se postupně změnila v rezignaci. Jestli i on doufal, že jednoho dne jeho žena prozře a uvidí pravdu.
Milanovi bych chtěla říct - dívej se pozorně kolem sebe. Podívej se, co se děje před tvýma očima. Protože jednoho dne se můžeš probudit a zjistit, že jsi ztratil nejen otce, ale i ženu a dítě. A to vše kvůli ženě, kterou nazýváš „dokonalou matkou“. Protože dokonalé matky neexistují. Existují jen lidé - někteří dobří, někteří zlí. A slepá oddanost, bez ohledu na fakta, není láska. Je to popření reality, které může zničit všechno, co je skutečně cenné.
Dnes večer půjdeme opět na večeři ke tchýni. Budu se usmívat, snášet její urážlivé poznámky, a předstírat, že je vše v nejlepším pořádku. A budu doufat, že se jednoho dne Milan vzpamatuje. Že uvidí svou matku takovou, jaká skutečně je - ne světici, ne příšeru, ale ženu s temnými stránkami, které ničí všechny kolem ní. Protože dokud to nezjistí, budeme všichni uvězněni v začarovaném kruhu. Kruhu, který už jednou skončil špatně.
